Skip to content

Viktorie Skácel

Fenomén Biofotony a Biopole

Biofotony – endogenní světlo, jako zdroj života

Světlo není jen něco, co ve dne rozjasňuje náš svět a umožňuje nám vidět věci kolem nás. Také naše vlastní buňky vytvářejí světlo, které je hlavní složkou vnitřního prostředí našeho těla a které zároveň tvoří i nehmotnou část našich těl, která nás spojuje s okolním světem.

Marco Bishof, z knihy “Biophotons – The light in Our Cells” (2004)

Existenci tohoto endogenního (vnitřního) světla objevil v roce 1922 ruský embryolog a histolog Alexander Gutwitsch (1874 – 1954)  a od konce šedesátých let ji opakovaně prokázali moderní biofyzikové s pomocí metod nejmodernější techniky.

Všechny živé organismy včetně člověka emitují (vyzařují) záři o nízké intenzitě, kterou nelze vidět prostým okem, ale lze ji měřit fotonásobiči, které slabý signál zesilují více než milionkrát a umožňují vědcům, aby jej zaznamenali v podobě diagramu. Dokud buňky a celé organismy žijí, vydávají pulsující záření o průměrné intenzitě několika tisíc až desítek tisíc fotonů na sekundu a centimetr čtvereční.

To odpovídá světlu svíčky ve vzdálenosti 15 mil, a tato záře je deset-až stomilionkrát slabší, než denní světlo.

Toto jemné záření lze také zaznamenat pomocí CCD kamery nebo fotoaparátu, přičemž vstupní informace jsou následně počítačově převedeny na barvy.

Pozn.: Kamery CCD se používají např. při vytváření “astrofotografií”, zejména pro jejich vynikající kvalitu obrazu. Na rozdíl od tradičních fotoaparátů používají špičkové zobrazovací technologie a malý, obdélníkový čip křemíku nazývaný “Charge-Coupled Device” ke shromažďování a záznamu dat.

Vzhledem ke své nízké intenzitě bývá tato buněčná záře, také známá jako biofotonová emise, často označována jako ultraslabé buněčné záření nebo jako ultraslabá bioluminiscence.

Její spektrální frekvenční rozsah (rozsah barev) sahá od 200-800 nanometrů, tzn. od UVC a UVA napříč celým viditelným spektrem až do infračervené části spektra.

Toto záření bychom si neměli plést s bioluminiscencí různých druhů světlušek, ryb obývajících hlubiny oceánu nebo trouchnivějícího dřeva. Ta je mnohem silnější, má jiné vlastnosti a je jasně chemického původu.

 

Historie výzkumu biofotonů

Biofotony byly objeveny v roce 1922 ruským vědcem Alexanderem Gurwitschem, při pokusech s kořeny cibule, ale v podstatě se o existenci endogenního světla a jednotného pole vědělo už v dávné minulosti.

Gurwitsch pozorováním zjistil, že na špičce každého kořínku se objevuje “něco”, co stimuluje dělení buněk i na kořínku dalším.  Pozoroval, že když “to něco” prochází křišťálovým sklem, zatímco obyčejné sklo “to” blokuje, došel k závěru, že se musí jednat o “mitogenetické záření” v ultrafialové oblasti spektra. Byl přesvědčen, že toto záření je projevem vnitřních „morfogenetických polí“, které určují, organizují a řídí vnitřní procesy v buňce a v celém organismu.

Nicméně, technické prostředky té doby (od 20. do 40. let) Gurwitschovi a jeho spolupracovníkům na Leningradském výzkumném institutu experimentální medicíny a Akademii lékařských věd v Moskvě neumožňovaly toto mitogenetické záření spolehlivě měřit. Vědci k zaznamenávání záření používali hlavně „biologické detektory“ jako již zmíněné cibulové kořínky nebo kultury kvasnic.

Teprve po II. Světové válce, kdy začaly být pro vědce dostupné fotonásobiče, rozsáhlá měření potvrdila a prokázala existenci buněčného záření, nade vší pochybnost. Fotonásobiče uměly odhalit i stokrát slabší proudy fotonů, a dokonce i jednotlivé fotony.

V Evropě poprvé potvrdili závěry Gurwitschovy práce v letech 1954-55, dva italští biofyzikové L. Colli U. Facchini se svými spolupracovníky na milánské univerzitě. Za pomoci nové technologie verifikovali Gurwitschovy objevy a prokázali, že výhonky různých rostlin vyzařují viditelné světlo. Po dvou publikacích na toto téma už nicméně ve svých výzkumech nepokračovali. Důvody – neznáme.

Teprve až v 60. letech byly poprvé vydány zprávy o původních objevech ruských vědců na téma „ultraslabé buněčné záření“ v západních jazycích. 

Zatímco v Rusku probíhaly rozsáhlé výzkumy za pomoci fotonásobičů už od konce 1940, systematický výzkum tohoto jevu odstartoval až australský fyzikální chemik Terence I.Quickenden koncem roku mezi lety 1960 – 1970. Pravděpodobně největší pozornost dal tomuto fenoménu ale německý biofyzik Fritz Albert Popp, který začal svůj rozsáhlý výzkum od roku 1974.

Popp a jeho spolupracovníci na univerzitě v Marburgu a později na univerzitě v Kaiserslautern a na Mezinárodním institutu biofyziky v Kaiserslautern a v Neuss byli první, kdo provedl systematický experimentální a teoretický výzkum jevu “bioluminiscence” a veškerých otázek s tímto biologickým fenoménem souvisejících.

Během třiceti let od počátku své práce Popp a jeho kolegové – a mnoho dalších vědců z celého světa – nejen, že nade vší pochybnost prokázali existenci a všudypřítomnost “biofotonové emise”, ale rovněž určili její vlastnosti.

Vyvinuli a otestovali množství hypotéz ohledně biologických funkcí tohoto záření, pro něž bylo nalezeno mnoho přesvědčivých důkazů. Byla vypracována “teorie biofotonů”, která objasňuje všechny nebo většinu z pozorovaných jevů a vědci začali pracovat na nejrůznějších způsobech praktického využití biofotonových měření mikroorganismů, rostlin, zvířat a člověka.

Z Mezinárodního institutu biofyziky (IIB), založeného Poppem a některými jeho kolegy v r. 1996, se dnes stala mezinárodní výzkumná síť, sestávající z 22 členů sdružených do 14 vědeckých skupin, sídlících na univerzitách v USA, Číně, Rusku, Polsku, Indii, Japonsku, Koreji, Izraeli, Itálii, Anglii a Německu.

V současné době se věnuje výzkumu biofotonů asi 40 vědeckých týmů na celém světě.

 

Vlastnosti biofotonové emise 

  1. Albert Popp se svým týmem prokázal, že biofotonové záření je obecnou vlastností veškerého rostlinného a živočišného života. Dalším úkolem jeho týmu bylo prokázat, že záři, která ze živých organismů vychází, nevyvolává jen chlorofyl, teplotní vlivy, spontánní chemická luminiscence, ani žádný jiný „kontaminační efekt“.

V sedmdesátých letech totiž americký biofyzik H.H. Seliger a ruský biofyzik A.I. Zhuravlev prohlásili, že bioluminiscence je důsledkem občasných ztrát excitační energie, jež je obvykle využívána při chemických procesech, a tudíž nemá vůbec žádný biologický význam. 

Dnes díky práci Poppovy skupiny a dalších vědců víme, že emise biofotonů významně koreluje s veškerými životními aktivitami organismu, který toto záření produkuje, a tudíž velmi pravděpodobně plní nějakou významnou biologickou funkci či více funkcí v organismu.

Na rozdíl od chemické bioluminiscence je pro ni typické, že její intenzita před smrtí organismu strmě roste – více než stokrát či tisíckrát – a pak v okamžiku smrti klesá k nule. 

Intenzita záření také roste během mitózy (buněčného dělení) a vykazuje velmi charakteristické změny během všech fází buněčného cyklu. Velmi citlivě reaguje na veškeré rušivé podněty, vnější vlivy a vnitřní změny odehrávající se v organismu.

Z tohoto důvodu lze její měření využít jako spolehlivý a citlivý indikátor takových vlivů a změn.

 

Koherence biofotonů

Nejpřesvědčivějším argumentem proti „degradační teorii“, se kterou přišel Seliger a Zhuravlev, aby zpochybnili existenci biofotonové emise, jsou důkazy koherence biofotonů, které Popp a jeho tým přinesli v průběhu posledních dvaceti let. 

Published in: „Macroscopic Quantum Coherence“, Proceedings of an International Conference on the Boston University, edited by Boston University and MIT, World Scientific 1999.

Biofotony se skládají ze světla o vysokém stupni uspořádanosti, jinými slovy z biologického laserového světla.

Takové světlo je velmi „klidné“ – vyznačuje se extrémně stabilní intenzitou bez výkyvů, které jsou jinak u světla běžně pozorovány. Vzhledem ke stabilní síle pole se vlny mohou překrývat (interferovat), a kvůli tomu se mohou objevovat efekty, které se u normálního světla neprojevují.

Kvůli svému vysokému stupni uspořádanosti je “biologické laserové světlo” schopné vytvářet a udržovat řád a přenášet v organismu informace.

Při výzkumu biofotonů se koherence projevuje hlavně při „hyperbolickém rozpadu“ takzvaných indukovaných (vyvolaných) emisí. Při výzkumu se používají dva typy měření. Během spontánní emise je prakticky nemožné získat důkaz koherence.

Z tohoto důvodu se důležitým nástrojem výzkumu biofotonů stala indukovaná emise, při níž je možné určit stupeň koherence světla vyzářeného organismem. 

Postup je takový, že se vzorek osvítí krátkým zábleskem světla a poté výzkumný pracovník měří, jakým způsobem se absorbované světlo opětovně uvolňuje. Přitom může pozorovat, že emise biofotonů ze živé tkáně vykazuje prodloužený proces doznívání, který trvá po dobu minut až hodin – což je něco, co u neživých objektů nikdy nebývá pozorováno. 

Kromě toho, že toto doznívání postupně zpomaluje – křivka je stále plošší a uvolňování fotonů v podstatě nikdy nekončí, dokud objekt vykazuje život.

Popp prokázal, že takovéto chování charakterizované dozníváním – jež se graficky zobrazuje v podobě hyperbolické křivky – je důkazem koherence měřené emise a ukazuje na to, že světlo se ve tkáni ukládá. 

Další závěr, který lze vyvodit z tohoto chování opětovně vyzářených biofotonů je ten, že za emisi nejsou zodpovědné izolované molekuly v buňkách, ale že jsou to emitující molekuly v interakci, díky spojujícímu koherentnímu radiačnímu poli.

Ústřední roli při uchovávání světla lze přisoudit DNA v buněčném jádře, která je, jak prokázala Poppova skupina, hlavním zdrojem světla v buňce. 

 

Dvě interpretační školy

Dnes zastává většina vědců zabývajících se ultraslabým buněčným zářením Seligerův a Zhuravlevův biochemický názor (což je i v souladu s orientací „hlavního proudu“ ve vědě i medicíně).

Své chápání tohoto jevu zakládají na (starých), dobře známých fyzických a chemických principech luminiscence biologických molekul a emise světla připisují určitým chemickým reakcím, např. radikálovým reakcím a oxidaci.

Světlo uvolňované živými organismy považují za pouhý “odpadní produkt” metabolismu bez jakýchkoli biologických funkcí.

Přesto však propracovali jeho měření tak, že se stalo cenným instrumentem pro určování oxidačního poškození organických materiálů, jako je kupříkladu žluknutí olejů a tuků (alespoň něco).

Na druhé straně Popp a jeho skupina vyvinuli jinou, biofyzickou interpretaci tohoto jevu, vycházející z nového chápání života, založeného na kvantové optice, nerovnovážné termodynamice a na jiných moderních, oficiálním proudem vědy jen těžko přijatelných, vědeckých směrech. 

Toto chápání v současnosti přijímá rostoucí menšina vědců věnujících se tomuto oboru.

Nepopírají, že k radikálovým reakcím a jiným biochemickým procesům skutečně dochází a že při nich organismy opravdu mohou uvolňovat světlo, ale na emise biofotonů nahlížejí hlavně jako na projev celkového regulačního pole organismu, v němž jsou zahrnuty i jevy související s chemickou luminiscencí. 

Na rozdíl od klasického, molekulárního pohledu biochemické školy popisují organismus jako makroskopický kvantový systém, v němž nemá převahu částicový aspekt, ale aspekt holistického pole.

Předpokládají, že všechny molekuly organismu vzájemně spojuje ucelené pole záření takovým způsobem, že vzniká jednota, v níž už nelze emise biofotonů připisovat konkrétním zdrojům a za jejich uvolňování je zodpovědný organismus jako celek. 

Analýza měření biofotonů prokázala, že hmota, která je uvolňuje, utváří biologický laserový mechanismus, což zároveň představuje experimentální potvrzení názoru, že organismus je otevřený systém, který má daleko k termodynamické rovnováze. 

Předpokládá se, že toto koherentní biofotonové pole (biopole), které prostupuje hmotný organismus a obklopuje ho, reguluje a kontroluje veškeré životní procesy v organismu.

Je to holografické pole stojících vln, které je prostřednictvím širokého spektra frekvencí a polarizací a díky úzké spolupráci s veškerými hmotnými strukturami schopné přenášet signály na jakékoli místo v organismu rychlostí světla a aktivovat či inhibovat biochemické procesy, organizovat hmotu – a umí mnohem více. 

Hmotné struktury zapojené do tohoto procesu fungují jako antény absorbující a vysílající tyto signály, protože díky svému vývoji v pozemském radiačním poli a koevoluci spolu s biofotonovým polem disponují dokonale odpovídajícími geometrickými vlastnostmi a rozměry.

Biologické laserové pole organismu dosahuje stability přesně na „laserovém prahu“, kde může oscilovat mezi koherentním a inkoherentním způsobem fungování, a tudíž spojit výhody obojího.

Tento práh je „nerovnovážný fázový přechod“ (neboli „disipativní struktura“), kde světlo může spontánně a náhle měnit své uspořádání.

Nad laserovým prahem, tedy v koherentním režimu, nabývá fotonové pole velmi stabilního a vysoce uspořádaného interferenčního vzoru, v němž se vlny koherentně překrývají. Různé světelné zdroje se chovají koordinovaně a fungují jako celek. Zároveň se vlny zvětšují a autokatalyticky se mění v laserové světlo. Pod laserovým prahem, tedy v chaotickém režimu, se světelné zdroje rozdělují a fungují odděleně.

Koherentní superimpozice vln trvá, ale dominuje jí absorpce světla.

Oba režimy jsou pro organismus nezbytné. K některým účelům je zapotřebí nezávisle fungujících prvků, k jiným se lépe hodí koordinované chování.

Podle Poppa je právě toto mechanismus, jímž se organismus na všech úrovních sám reguluje. 

Tato hypotéza je založena na předpokladu, že laserový mechanismus biologických systémů funguje nejen za nízkostupňové koherence známé z technické optiky, ale využívá i ideální kvantově-optické koherence, definované harvardským fyzikem Royem J. Glauberem kolem roku 1970. Popp se domnívá, že se kvantové pole živých systémů projevuje formou „koherentního stavu“, tedy paradoxního stavu s minimální kvantovou nejistotou, jenž sjednocuje vlastnosti vlny a částice, koherence a inkoherence, lokalizace a delokalizace.

Z veškerých důkazů biofotonového výzkumu vyplývá, že biologické systémy uskutečňují jakousi formu optimální koherence, jíž věda prozatím úplně nerozumí. 

Měření prokazují, že v biologických systémech existuje nová třída kvantových jevů, jež byly nedávno zkoumány v rámci mnoha pokročilých disciplín kvantové optiky a elektrodynamiky, jako je neklasické světlo kvantová elektrodynamika v rezonátoru.

Dvě z vlastností identifikovaných těmito novými disciplínami, jež se projevují v organismech, jsou koherence směsí vlnových délek (nemonochromatické světlo) a výskyt koherence za velmi slabého světla.

Poppův tým nedávno demonstroval, že biofotony skutečně existují v podobě takového neklasického světla, konkrétněji v tzv. „stlačených stavech“, což je zvláštní forma koherentních stavů (Popp a kol., 2002).

 

Biofotonová měření u člověka

Biofotonová emise byla prokázána u prakticky veškerého rostlinného a živočišného života.

Ačkoli bylo do nynějška provedeno jen málo takových šetření, lze říci, že teď víme, že slabé, leč velmi koherentní světlo je uvolňováno i lidským tělem. Některá časnější měření lidské biofotonové emise byla provedena v Sovětském svazu, první západní výzkumy pak proběhly v New Yorku ke konci 1970, kde se tomuto tématu věnovali Richard Dobrin a John Pierrakos.

Zjistili, že člověk v oblasti hrudníku emituje stovky fotonů za sekundu v ultrafialovém a viditelném rozsahu spektra barev.

Některé zkoumané osoby byly schopny toto vyzařování zesílit o 100% pomocí dýchacích technik a záměrného třesu.

V roce 1989 a 1990 se skupině britských výzkumníků podařilo naměřit třikrát vyšší intenzitu emise ve spektrálním rozsahu 420-650 nm v oblasti lidských rukou, trupu a čela. Dlaně vykazovaly mnohem vyšší emisi (500 fotonů za sekundu) než trup a čelo.

Záření naměřené u příslušných oblastí těla zůstávalo víceméně konstantní, ale přece jen se v čase mírně měnilo – maxima nastávala večer.

V roce 1990 začalo v Poppově laboratoři systematické dlouhodobé zkoumání lidské biofotonové emise pomocí speciálně vyvinutého zařízení, které zaznamenává biofotony vyzařující z celého těla. Studii řídila především Sophie Cohen (Cohen & Popp, 1997, 1998; Cohen, Popp & Yan, 2003).

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/15244265/

„For the first time systematic measurements of the „ultraweak“ photon emission of the human body (biophotons) have been performed by means of a photon detector device set up in darkness. About 200 persons have been investigated. In a particular case one person has been examined daily over several months. It turned out that this biophoton emission reflects, (i) the left-right symmetry of the human body; (ii) biological rhythms such as 14 days, 1 month, 3 months and 9 months; (iii) disease in terms of broken symmetry between left and right side; and (iv) light channels in the body, which regulate energy and information transfer between different parts. The results show that besides a deeper understanding of health, disease and body field, this method provides a new powerful tool of non-invasive medical diagnosis in terms of basic regulatory functions of the body.“

překlad:

„Poprvé byla provedena systematická měření „ultraslabé“ emise fotonů lidského těla (biofotonů) pomocí fotonového detektoru umístěného ve tmě. Bylo vyšetřováno asi 200 osob. V konkrétním případě byla denně po několik měsíců vyšetřována jedna osoba. Ukázalo se, že tato biofotonová emise odráží (i) levo-pravou symetrii lidského těla; (ii) biologické rytmy jako 14 dní, 1 měsíc, 3 měsíce a 9 měsíců; iii) onemocnění ve smyslu porušené symetrie mezi levou a pravou stranou; a (iv) světelné kanály v těle, které regulují přenos energie a informací mezi různými částmi. Výsledky ukazují, že kromě hlubšího pochopení zdraví, nemoci a tělesného pole poskytuje tato metoda nový výkonný nástroj neinvazivní lékařské diagnostiky z hlediska základních regulačních funkcí organismu.“

Toto je přátelé stránka „National Library of Medicine- NIH“ !!

Kolik generací bude ještě trvat, než tato zjištění medicína oficiálně přijme ?

Nejzajímavější zjištění se týkala rytmičnosti emise, důležitosti levopravé asymetrie a nelokálního účinku fotonové léčby.  Dlouhodobá měření provozovaná denně po dobu více než jednoho roku potvrdila, že se emise ze všech bodů lidského těla vyznačuje závislostí na známých biologických rytmech (24 hodin / týden / měsíc). 

Měření na symetrických bodech obou stran těla vedla k předběžné domněnce, že symetrická emise ukazuje na zdraví organismu, zatímco pravolevá asymetrie souvisí s narušením zdraví.

Navíc nejzajímavější byl nedávný poznatek, že změny biofotonové emise po některých druzích léčby byly pozorovány nejen na místě, kde léčba probíhala, ale i na jiných místech těla. 

Tyto nelokální efekty nejspíš ukazují, že lokální biofotonová emise je projevem biofotonového pole celého organismu.

 

Nový pohled na organismus

Experimentálně získané poznatky biofotonového výzkumu spolu s informacemi nedávno získanými v jiných oborech moderní vědy ukazují na úplně nový obraz živého organismu.

Jednoznačný závěr je, že kromě pevného těla složeného z molekul, lidský organismus zahrnuje i důležitou, nyní už vědecky prokázanou, nehmotnou složku či stránku organismu, jmenovitě „tělo odpovídající elektromagnetickému poli“ ( Zhang, 2003).

Z této perspektivy se živý organismus zdá být vysoce komplexním a seberegulujícím se rezonančním systémem kmitajících polí, jež jsou nelineárně spojena svými fázovými vztahy ( Bischof, 2003). 

Vezmeme-li v úvahu roli molekul, lze organismus definovat jako extrémně citlivý a vysoce efektivní systém antén, které jsou schopny naladit se, v závislosti na aktuální potřebě, na širokou škálu frekvencí a polarizací. 

Organismus je schopen citlivě reagovat na ty nejjemnější podněty, ale zároveň se může znenadání stát prostupným vůči celkem silným stimulům.

Co to znamená v praxi a životě

Od počátku biofotonového výzkumu Poppova skupina a další laboratoře objevily nejrůznější využití těchto poznatků.

Jelikož biofotonová emise odráží všechny vnější vlivy a vnitřní změny organismu, lze její měření v principu využít k určení stavu organismu a k určení a posouzení všech typů vlivů, dokonce i pokud jejich povaha není známa. 

Vedle využití biofotonových měření k zaznamenávání chemiluminiscence lze tuto metodu použít i k nalézání a odhadování škod způsobených znečištěním životního prostředí všemi typy pevných, tekutých a plynných chemikálií a elektromagnetických polí.

V praxi se už biofotonových měření využívá k určování kvality potravin a v mnoha dalších oborech.

Ve vývoji jsou využití medicínská, ale zatím je nelze prakticky aplikovat – důvody známe.

Například bylo zjištěno, že rakovinná tkáň se vyznačuje úplně jinými charakteristikami biofotonové emise, než zdravá tkáň toho samého druhu. Tento poznatek by mohl být využit při vývoji neinvazivních metod diagnostiky rakoviny a také by mohl sloužit k určení optimálního léku pro konkrétního pacienta.

Biofotonová měření se rovněž široce používají k hodnocení účinků a efektivity různých metod léčby, zejména na poli alternativní a komplementární medicíny.

Nicméně je ještě jedna oblast, kde by mohl mít výzkum biofotonů mimořádný vliv.

Biofotonovou teorii – nový, holistický obraz organismu vytvořený Poppem na základě experimentálně získaných poznatků – využívá rostoucí počet vědců a lékařů jako důležitý prvek a stimul při vývoji odpovídající vědecké teorie života, jejíž potřebu pociťuje vzrůstající množství těchto odborníků (Ho, 1993; Zhang, 2003; Curtis & Hurtak, 2004).

Experimentální a teoretická zjištění biofotonového výzkumu jsou spolu s mnoha dalšími vědeckými pokroky důležitým příspěvkem ke vzniku nového holistického a interdisciplinárního pohledu na vědu zkoumající život, tedy ke vzniku tzv. integrativní biofyziky (Bischof, 2003).

 

 

 

 

Nový Kurz

Šišinka – brána vědomí

Techniky probuzení a aktivace šišinky mozkové

„Šišinka“ bude 2denní – víkendový – intenzivní kurz, jako vždy plný informací, ale hlavně meditací a několika zajímavých technik, které využijeme k rychlejšímu probuzení a aktivaci šišinky mozkové – epifýzy.