NAKAŽLIVÝ MÝTUS

Tento článek věnuji všem, kdo dosud nepřestali myslet a ponechali si zdravý (selský) rozum, který občas potřebujeme k tomu, abychom rozlišili, co je pro nás skutečně dobré a co už je za hranou a je záměrně či jakkoliv jinak – obráceno proti nám. Věřím, že pokud jde o zdraví naše či našich dětí, určitě tato „námaha“ stojí za to.

Pro lepší pochopení pojmu „EXOZOMY“ zmíním pojem „nakažlivé nemoci“.

Jak už většina z nás víme, teorie nakažlivých nemocí není a nikdy nebyla medicínskou vědou podložena fakty, a tak zůstává stále pouze domněnkou, že nemoci způsobují viry a bakterie. Je to pouze západní – takzvaná moderní – medicína, která propaguje „nakažlivost z člověka na člověka“ nebezpečnými viry nebo bakteriemi. Žádný z tradičních medicínských systémů (TCM, Ayurvéda a další) nic takového nezná, ale zná pojmy, jako je například „disbalance – nerovnováha, špatná výživa či toxické substance, toxické prostředí a další“ – jako příčiny nemocí.

Jak tedy vznikla teorie o tom, že VIRY způsobují nakažlivé nemoci?

Během let 1800, s narůstajícím materiálním myšlením a narůstající popularitou pana Luise Pasteura, své popularity dosáhla také „The Germ Theory“ – teorie choroboplodných zárodků, která vznikla na základě pozorování, že například pitím špinavé vody lidé onemocní, nebo „že se zdálo„, že nemocný člověk, který sdílí prostředí s jinými lidmi, předává svou nemoc i jim.

Jakmile byl pak objeven světelný mikroskop, vědci a lékaři mohli najednou vidět drobné mikroorganismy, které, jak se zdálo, souvisí s určitou nemocí. A tak v 19. století došli k závěru, že tyto hemžící se organismy, které pozorují pod mikroskopem, způsobují nemoci a jsou tudíž pro člověka nepřátelské. Ve své díle „O původu druhů“ (publikováno 1859) Charles Darwin a jeho současník Louis Pasteur předložili „evoluční teorii“, že přežít a reprodukovat se mohou jen ty druhy rostlin a zvířat, které se nejlépe adaptují na prostředí, tedy jinými slovy – že přežít mohou jen ti nejsilnější. Takže život nastínili jako permanentní BOJ, kdy jeden organismus bojuje proti druhému, aby přežil. V podstatě tato teorie ani Darwinova nebyla, jen si ji „vypůjčil“ od sociologa Herberta Spencera a ekonoma Thomase Malthuse, kteří propagovali „boj za existenci“ a tyto pojmy měly ospravedlnit nepřátelství a konkurenci v celé přírodě stejně jako sociální nerovnosti, chudobu a utrpení, které charakterizovaly dobu začínající průmyslové revoluce.

Tento sociální Darwinismus pak přerostl do Darwinismu v biologii, a tak bojujeme dodnes.

Vynález mikroskopu poskytl vědcům možnost hledat a nalézat mikroorganismy, které přisuzovali nejrůznějším nemocem a tento „světonázor“ ovlivnil následně celou medicínu i naše myšlení, v podstatě až do dnešních dnů – 21. století. Ale co je podstatné – umožnil rozvoj a rozkvět farmaceutického průmyslu a medicínského systému do podoby, v jaké je dnes.

Mikroskop umožnil vědcům nastolit „vědeckou medicínu„, která poskytuje „jediné možné vědecké vysvětlení“ nemocí, které ale především mohlo obcházet mnohem obtížnější a méně výnosnou práci s úklidem měst, zlepšováním stravy obyvatelstva, zmírňováním chudoby či snižováním znečišťování ovzduší.

Takže bakterie se nacházely všude tam, kde je nemoc, stejně jako hasič se nachází v místě požáru.

Nikdo už ale neřeší, že bakterie nezbytně nutně potřebujeme, protože jsou „úklidová četa“ organismu a mají na starosti veškerý metabolismus, od samotného trávení až po zabavování se nemocných a odumřelých buněk a tkání.

Tvrdit, že bakterie jsou (obecně) původcem nemocí je totéž, jako tvrdit, že hasič je příčinou požáru a to jen proto, že se nachází na stejném místě jako požár.

Je to podobné jako v celé přírodě.

V mrtvém těle psa (nebo člověka) se objeví červi a to proto, že uklízejí mrtvou tkáň. Nikdo neobviňuje červy, že zabili psa (nebo člověka). Dokonce existují terapie, kde se na hojení nekrotické tkáně používají určité druhy červů, kteří jsou vkládáni přímo do rány. Tito červi se živí pouze mrtvou, nekrotickou tkání. Pokud by se však ocitli na tkáni zdravé, zahynou.

Problém je, že vědci této takzvané „moderní medicíny“ ne vždy mohou najít a „nabídnout“ bakterii pro určité specifické onemocnění. Například Pasteur nikdy nenašel bakteriální „agens“ pro vzteklinu, ale pouze „předpokládal“, že TEN mikroorganismus je příliš malý, než aby byl vidět pod mikroskopem. To stejné platilo pro obrnu a další nemoci a ať se snažili a usilovali jakkoliv, nikdy nenašli žádný „správný“ patogen pro tato onemocnění. A tak vědci, následující Pasteura předpokládali, že „nepřítel“ je tak maličký, že ho nemůže detekovat ani žádná technologie.

Úkol byl jasný – najít organismus, který způsobuje nejrůznější onemocnění.

Heuréka moment nastal s objevem elektronového mikroskopu, kdy vědci mohli konečně uvidět maličké, droboučké částičky, které byly pozorovány v tkáních odebraných nemocným lidem a pokusným zvířatům. Ty částičky měly „něco“ uvnitř, a tak se předpokládalo, že jsou to „živé“ organismy. V nemocné tkáni jich bylo obvykle hojně, na rozdíl od tkání zdravých, kde se nacházely pouze v malém množství. Vědci pozorovali rozdíly mezi jednotlivými typy částic, a tak se domnívali, že jeden typ způsobuje určité onemocnění a jiný typ zase jiné.

Okamžitě bylo JASNÉ, že tyto částice jsou ZLÉ a NEPŘÁTELSKÉ, a tak byly pojmenovány VIRY, podle latinského slova „toxin“.

Další výzkum pak přinesl zjištění, že tyto „viry jsou nebezpečné“ nejen pro buňku, ve které sídlí, ale že také mohou „napadat“ další buňky a tkáně. Domnívali se, že tyto nebezpečné viry vytvořily mašinérii buněk, jako paraziti a proměnily zdravé buňky v otroky, což znamenalo, že nová buňka vykonává „příkazy“ svého nového pána – infekční částice. A máme tady stále tolik žádaný BOJ.

Jako mimozemští vetřelci ve sci-fi filmech by částice „přišla“ zvenčí, vstříkla by se do buňky, převzala by genetický aparát buňky, rozmnožila by se po tisících a pak se z buňky vynořila, aby pokračovala ve své „evoluční cestě“ a šířila se dál, aby mohla ovládnout svět. Unikátní scénář, který doslova ovládl životy milionů lidí.

 

A tak se zrodila teorie (smrtelně) nebezpečného, lstivého viru, který kdykoliv může napadnout člověka a způsobit mu (smrtelné) onemocnění.

Jediný problém je v tom, že to, co vědci svými elektronovými mikroskopy skutečně objevili, nejsou „živé“ mikroorganismy, nazvané viry, ale EXOZOMY. A jediná a skutečně vysoce nakažlivá věc v tomto scénáři, je škodlivá a nebezpečná VÍRA, že tyto malé částice, přezdívané „viry“, způsobují nemoci.

A tak se miliardy lidí na celém světě obávají něčeho, co vlastně neexistuje, místo toho, aby věnovali více pozornosti tomu jak žijí, v jakých podmínkách a jakém prostředí žijí a jakou stravou se živí.

Co jsou to EXOZOMY

Exozomy jsou jednoduché, dobře charakterizované vlastnosti a rysy buněk všech tvorů a konvenční vědci už také pečlivě objasnili jejich funkce.

Sudie publikovaná v roce 2003: When is a virus an exosome

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2248418/

Část citace ze studie:

„Je-li jakýkoliv živý organismus ohrožen jakýmkoliv způsobem – vyhladovění (nutriční podvýživa), otrava chemickými látkami, vliv život ohrožujících frekvencí (EM efekt) nebo jakýkoliv, buňky a všechny tkáně disponují mechanismem vlastní ochrany, kdy vytvoří malé váčky, které se obalí lipidovou membránou (typický jev – obalit se, rozmnožit se) a snaží se zbavit jedů. Součást membrány tvoří proteiny účastnící se tvorby a transportu váčků a také proteiny zprostředkovávající vazbu na cílové buňky. Moderní výzkum ukazuje, že exozomy mají v podstatě stejné vlastnosti, jaké jsou „přisuzovány“ virům. Jsou stejné velikosti, obsahují ty stejné komponenty a vyhledávají stejné receptory.“

V uvedené studii James Hildreth, president of Meharry Medical College a bývalý profesor na Hopkins University konstatuje, že „exozomy jsou v podstatě totéž, jako to, co bylo nazváno virem“.

Jak exozomy fungují?

Dejme tomu, že máte špatnou stravu, chybí vám vitamíny a potřebné nutrienty, buňky a tkáně organismu jsou oslabené, podvyživené a strádají. Vlivem způsobu života a buněčné podvýživy váš imunitní systém nepracuje, jak by měl a najednou jste vystaveni nějakému toxinu z prostředí (což se v dnešní době v podstatě děje stále). Tkáně a buňky, které jsou zasaženy tímto toxinem (nebo také dlouhodobým působením určitých frekvencí, nebo obojím) začnou produkovat něco jako speciální váčky, které do sebe vtahují toxiny a vypuzují je do svého okolí, čímž předávají zprávu do okolních buněk a tkání o hrozícím nebezpečí. Tyto malé váčky se nazývají exozomy.

Toto je způsob, jak se buňky a tkáně snaží zbavit jedovaté látky, která by jim mohla způsobit velké škody. Čím větší je vystavení toxinu, tím více exozomů budou buňky produkovat.

Studie ukazují, že pokud nějakým způsobem zastavíme buňky v produkci a vylučování těchto exozomů, pak to bude mít pro buňky a tkáně – ve skutečnosti pro celý organismus – daleko horší následky.

Studie z roku 2020: Newfound cell defense system features toxin-isolating „sponges“ (v překladu – Nově nalezený buněčný obranný systém s vlastností „houby“ – izolující toxiny)

Podtitul studie: V lidských a zvířecích buňkách byl nalezen „návnadový“ mechanismus, který je chrání před potenciálně nebezpečnými toxiny uvolňovanými cizími „útočníky“, jako jsou bakterie.

https://www.sciencedaily.com/releases/2020/03/200304141631.htm

Citace: „Vědci z NYU Grossman School of Medicine zjistili, že buňky vystavené bakteriím uvolňují drobné, proteinem potažené balíčky zvané exozomy, které fungují jako návnady, aby se navázaly na bakteriální toxiny, včetně těch, které produkuje MRSA (methicilin-rezistentní Staphylococcus aureus), bakterie, která se stala odolnou vůči mnoha antibiotikům nebo Corynebacterium diphtheriae (bakterie zodpovědná za vysoce nakažlivý záškrt).

Vědci tvrdí, že „nasávání“ toxinů neutralizuje jejich působení a pomáhá udržovat buňky v bezpečí. Pokud by se nechaly volně pohybovat, toxiny by se normálně navázaly na vnější membrány buněk, vytvořily by v těchto membránách díry a buňky by zabily.

Nová studie ukázala, že buňky vystavené bakteriím samy odumřely a přežily pouze ty, u kterých byly přítomny exozomy absorbující toxiny.

Nejnovější poznatky dále ukazují, že tento buněčný obranný systém je běžný u savců, včetně člověka, a může pomoci vysvětlit, proč až jedna pětina Američanů má na svém těle komunitní bakterie MRSA (methycilin rezistentní zlatý stafylokok), ale jen velmi málo, ne více než 1 z 10 000 zemře na infekci. (Pozn. zlatý stafylokok je běžnou součástí kožní bariéry téměř u každého člověka).

„Exozomy fungují podobně jako houba a na určitou dobu brání toxinům v útoku na buňku, zatímco toxiny, které nejsou vázány, mohou proniknout buněčnými membránami. Tento obranný mechanismus také získává nějaký čas na další široce uznávané imunitní obranné mechanismy, jako jsou T-buňky útočící na bakterie nebo protilátky, aby nastartovaly a přímo bojovaly s infekcí“ – dodává dr. Cadwell, docent na NYU Langone Health a jeho Skirball Institute pro biomolekulární medicínu.

V experimentech na myších a lidských buňkách, když byla produkce exozomů chemicky nebo geneticky blokována, všechny buňky zemřely, což výzkumníkům ukázalo, jak zásadní roli tyto exozomy hrají pro přežití buněk v těle.

Je na zralé úvaze každého za sebe posoudit, jak funguje současný medicínský systém a jak se staví k takzvaných infekčním nemocem. Z tohoto velmi krátkého úryvku ze studií je jasné, že v medicíně se děje všechno právě naopak, než by to mělo být – v zájmu našeho zdraví. Tedy otázka se nabízí: „Kdo z tohoto konceptu profituje?“

Další jasnou funkcí exozomů je, že fungují jako nějaký druh „klíče“, který cirkuluje v krvi a lymfatickém systému organismů, jako jsou savci a také člověk, dokud nenajde vzdálenou buňku se zámkem, do kterého zapadne. Exozomy fungují jako „messenger“ (posel), který varuje buňky a tkáně těla, že hrozí nebezpečí, na které se mají připravit.

Toto poznání je ale na míle vzdáleno bludům o nebezpečných „virech“, které napadají organismus zvenčí a údajně způsobují nakažlivé a dokonce smrtelné nemoci.

Exozomy ve skutečnosti představují unikátní komunikační systém uvnitř organismu, který sám umí zbavit buňky a tkáně jedů a toxických vlivů z prostředí, jako je například elektrosmog, a který předává zprávu ostatním částem organismu o hrozícím nebezpečí.

Studie z roku 2018: Exosomes impact survival to radiation exposure in cell line models of nervous system cancer

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/30546829/

Jako lidstvo 21. století jsme si už zvykli na všudypřítomné rádiové vlny, na wifi, elektrosmog a další změny prostředí, které sebou nese každá doba a především, které nastaly s průmyslovou revolucí a rozvojem technologií.

Jsou to právě EXOZOMY, které nám umožňují takovou genetickou adaptaci v reálném čase. Otázkou je, jestli budeme schopni přizpůsobit se 5G záření, které je mílovým skokem od všech předcházejících technologií. EXOZOMY jsou pravděpodobně jedním z nejnovějších objevů medicíny a začíná se dokonce uvažovat o jejich využití v léčbě rakoviny, v „boji“ proti stárnutí nebo dokonce už údajně existuje „exosome penis treatment“- což mě ani trochu nepřekvapuje a raději to dál nebudu komentovat.

Nicméně, podívejme se na to, co dalšího víme z posledních výzkumů.

Produkce exozomů v buňkách narůstá, jsme-li vystaveni toxickému prostředí, včetně stresu a strachu.

To by nás nemělo překvapit, protože už z obyčejného pozorování víme, že lidé, kteří jsou náchylní ke stresu, depresi, nebo špatným a pochmurným náladám, jsou mnohem víc nemocní nebo jsou víc náchylní k onemocnění než lidé zdraví a plní energie. Takže to dává smysl, že jejich tělo se pak naléhavěji potřebuje zbavit toxické zátěže, tedy mnohem častěji spouští detoxikační procesy v buňkách a tkáních, které pak lékař označí za „infekci“ a „léčí“ ji chemicky – čímže zastaví přirozený proces čištění těla a naopak, zvýší jeho toxicitu.

Studie dál říkají, že exozomy produkované jedním organismem může „přijmout“ jiný organismus stejného nebo jiného druhu, čímž spustí ochranné reakce v novém organismu. Tento proces byl ovšem nazván „šíření infekce“.

Studie publikovaná v roce 2014: Exosomes: an emerging factor in stress-induced immunomodulation

https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/24405946/

Citace: „Buňky konstitutivně uvolňují malé (40-100nm) vezikuly, známé jako exozomy, přičemž jejich složení a funkce se mění v reakci na různé fyziologické vlivy (výzvy), jako je poranění, infekce a různá onemocnění. V našem chápání imunologické relevance exozomů bylo dosaženo pokroku, avšak jen málo studií prozkoumalo jejich roli ve fyziologii stresu. Vystavení různým akutním stresorům usnadňuje účinnost vrozených imunitních odpovědí, ale mechanismy těchto účinků nejsou plně pochopeny. Protože se exozomy objevují jako důležité zánětlivé mediátory, pravděpodobně vykazují podobnou roli, když je organismus vystaven akutnímu stresoru. Zde shrnujeme naše současné znalosti o základních vlastnostech a imunologických funkcích exozomů a poskytujeme nové údaje podporující roli stresem modifikovaných exozomů při regulaci vrozené imunitní odpovědi, což potenciálně umožňuje buněčnou komunikaci na dlouhé vzdálenosti a odstraňuje potřebu přímé buněčné komunikace, tedy kontakt buňky.“

Jedna studie ukazuje, že je-li skupina myší vystavena jaternímu toxinu acetaminophen (Tylenol), jaterní buňky zvýší produkci ochranných exozomů. Vědci tyto exozomy izolovali a podali je další skupině myší. Druhá skupina vůbec neonemocněla (jak měla onemocnět – podle „Germ Theory“), místo toho se v jejich játrech vyvinula protektivní odpověď, tedy jinými slovy – jejich játra už produkovala zvýšené množství exozomů.

To stejné se děje v celé přírodě.

Například strom zamoří nějaký brouk. Strom, který je napadený škůdcem začne naprosto přirozeně produkovat chemikálie, které mu pomohou přežít útok brouků. Ty stejné chemikálie začnou být vylučovány do půdy – s pomocí mycelií v kořenech stromu, a ty pak slouží jako messenger (posel), jako varovný signál pro okolní stromy o hrozícím nebezpečí.

To nám říká, že příroda – nebo v tomto případě strom – sice nemá zuby a drápy, nebojuje – jak nás to učili – ale disponuje dokonalým komunikačním sebe-ochranným systémem. Ten zasažený strom nebojuje o přežití s druhými stromy, ale právě naopak, ty stromy POTŘEBUJÍ jeden druhý k tomu, aby přežily a mohly zase růst a vzkvétat.

Stejně tak my lidé, protože jsme nedílnou součástí přírody, potřebujeme jeden druhého – členy našeho „druhu“, abychom přežili.

„The Germ Theory“ – teorie mikroorganismů (teorie boje), která je základním „nástrojem“ medicíny, která si říká vědecká a moderní, nás bohužel směřuje k pravému opaku. Stará dogmata a domněnky, na kterých medicína dodnes funguje jsou bohužel „základním pilířem“ a hnací silou především farma průmyslu, takže je téměř nemožné je změnit – jak se ukazuje v posledních letech.

Ať už se „ta malá částice“, kterou produkuje organismus v ohrožení (vlivem toxicity, stresu, elektrosmogu či z jiných důvodů) jmenuje VIRUS, EXOZOM nebo podle zesměšňovaného génia Antoine Béchampa (studie z roku 1883) „MICROZYMAS“ – jde stále o jedno a totéž. 

VIRY – EXOZOMY – tady nejsou proto, aby nás zabíjely !!!

Ve skutečnosti je jejich role přesně opačná. Poskytují nám ochranu, protože spustí procesy očisty těla od toxických zplodin a předávají zprávu ostatním, což nám umožňuje přizpůsobovat se vlivům a změnám prostředí, adaptovat se a PŘEŽÍT.

NEJSOU to mikroorganismy, jak nám vnutili, jsou to inertní (neživé) ČÁSTICE, které vytvářejí unikátní komunikační síť a šíří se díky rezonanci v elektromagnetickém poli Země, abychom přežili změny prostředí, kterými v nejrůznějších etapách života na Zemi procházíme.

Závěry si už udělejte každý sám.

 

Zdroj: Dr. Thomas Cowan, kniha „Contagion Myth“

Dr. Thomas Cowan, kniha „Human Heart Cosmic Heart“

Dawn Lester, David Parker, kniha „What Really Makes You Ill“

a další.

Pozn. Proč se používají v laboratorních výzkumech myši?

Odpověď: „Fyziologicky jsou myši velmi podobné lidem, i když jsou asi 3000krát menší (Partridge, 2013), ale mají podobné základní tělesné funkce, jako je tvorba krvinek (hematopoéza), trávení, dýchání a kardiovaskulární systém. I když existují rozdíly, myši reagují podobně jako lidé, když jsou nemocné nebo podstupují léčbu.“