Všechny moje kurzy jsou velmi prožitkové, obvykle pro nás všechny zůčastněné a pravdou je, že já nikdy předem nevím, co se na kurzech objeví, co se „otevře“, co se stane a jaká „témata“ budeme prožívat i řešit. Každý z nás jsme originál.
Nicméně právě tuto část mé práce vnímám jako velmi obohacující pro nás všechny a velmi tvořivou.
Na kurzech kraniosakrální terapie – kranio rezonance – se potkávám nejčastěji s novými tvářemi, s novými lidmi, které jsem dosud neznala. Jsou to často nádherná setkání a dojímá mě vždy a stále, jak se skupina utváří. Vždy se sejdou lidé přesně tak, jak nejspíš v dané chvíli potřebují a často také říkám, že někdo musí přijet z jiného konce republiky, aby druhému přiložil ruce na jeho tělo, aby ten „druhý“ mohl prožít právě to, co v dané chvíli potřebuje a na co je připraven – protože mezi sebou zafungujeme vzájemně jako „spínače“ mocné energie, která uvolní nebo spustí, jako informace, dávno uložené programy, které nás tíží a se kterými se právě díky takové chvíli můžeme rozloučit.
Je to často neuvěřitelné, co všechno se děje, když to sami sobě dovolíme. Jak ohromné zátěže, kterou si často vlečeme životem spoustu let a která zbytečně spouští celou řadu zdravotních neduhů, je možné se zbavit, tak „jednoduchým“ a velmi přirozeným způsobem.
Na jednom kurzu byl pán, který chtěl pracovat jako terapeut a jeho jediným zájmem bylo, jak pomoci druhým lidem.
Takový člověk pak místo vnitřního prožitku stále jen přemýšlí, CO a JAK bude MUSET udělat, aby ten druhý byl s JEHO terapií spokojen. V podstatě sám sobě nedovolí vlastní prožitek překrásné terapie, prožitek hlubokých vjemů těla či uvolnění emocí.
A to je velká škoda.
Tento fenomén se objevuje zejména na kurzu kranio docela často, protože nás v dětství naučili – od rodiny až po instituce, že na prvním místě jsou zájmy druhých a teprve potom jsme my. Svoje potřeby lásky, dotyku, uznání a ocenění jsme odsunuli do pozadí nebo jsme je podmínili spokojeností druhých. V dnešní době plné informací a úplně nového vnímání reality si začínáme uvědomovat, že všechno, ale úplně všechno, je jinak.
Sama jsem si musela projít nejrůznějšími pády a životními zkouškami, než jsem si uvědomila, že pokud nepostavím sebe na první místo v mém životě, nemůžu se uzdravit a nemůžu ani uzdravit můj život. Milovat sebe bez podmínek, začít si vážit sebe a vnímat sebe „jinak, než nás to naučili“ ale neznamená, že jsme arogantní nebo egocentričtí. Je to právě naopak. Teprve až se naučíme vnímat a uvědomovat si sami sebe, také víc chápat sami sebe a budeme k sobě vnímavější, pak můžeme začít lépe vnímat i druhé a můžeme je milovat čistě a bez podmínek nebo je zkrátka milovat nemusíme vůbec. Je to zcela nové vnímání sebe, druhých i života, na jaké jsme dosud nebyli zvyklí. My to někde v hloubi duše víme, ale zapomněli jsme, nebo jsme zkrátka museli zapomenout.
Právě prožitek terapie kranio – rezonance vám tuto pomyslnou „bránu vnímání“ otevírá.
A abych se vrátila k tomu pánovi, který se neustále ptal, CO udělá a CO řekne svému klientovi – tohle byla moje odpověď, která mi přišla „shůry“ jako proud myšlenek, a byla tak moudrá, že jsem ji musela já i my všichni na kurzu – zapsat :
Pokud svou mysl orientuješ pouze vně a přemýšlíš, co nabídneš druhým, aby tě ocenili,
nemůžeš uvidět, co celý Vesmír nabízí tobě a co ty sám sobě můžeš nabídnout, abys
ocenil sám sebe.
Teprve až obrátíš svou mysl dovnitř, vesmír tě obdaří dary a ty budeš mít vše, co
potřebuješ, a druzí si pak od tebe mohou sami odnést tolik, kolik unesou.
Protože ty pak budeš mít vše, pro sebe i pro druhé.
Toto vnímám jako podstatné, chcete-li být úspěšný terapeut, poradce nebo pouze spokojený a zdravý, obyčejný člověk.
Závěr už nechám na vás. Viki
