Každý z nás jsme originál
i kdybychom se narodili do stejného prostředí a vyrostli ve stejných podmínkách, každý z nás bude vnímat jinak okolnosti, události a nejrůznější prožitky, které utvářejí náš život.
Proto není ani tak důležité CO prožíváme, ale „JAK“ to prožíváme. Ale právě to „JAK“ se potom podílí na utváření naší osobnosti, našeho charakteru a v podstatě je i základním určujícím faktorem našeho zdraví či nemoci. Ale to není všechno.
Právě toto „JAK“ se podílí taky na postavení a držení našeho těla od nejútlejšího věku, čímž do vnějšího světa v podstatě sdělujeme a oznamujeme, jaký máme vztah k sobě samotnému, jak sami sebe vnímáme mezi ostatními a obecně taky naznačuje kvalitu našeho života.
Jinými slovy – toto „JAK“ je na samotném počátku naší existence (hluboko v dětství) určujícím faktorem, jak budeme vnímat sami sebe v „oceánu lidské společnosti“- nejprve uvnitř rodiny, pak ve škole – mezi spolužáky, kamarády a později na stejném základu začneme utvářet i naše další vztahy, od pracovních, běžných sociálních, až po ty nejhlubší, partnerské a intimní.
OBRAZ sebe sama je určující FAKTOR pro všechno, co utváří náš život, od narození (a celý čas předtím) až do konce života, nebo do té doby, dokud to VĚDOMĚ nezměníme.
Snaha společnosti (a velmi často i rodiny) je přizpůsobovat se většině, nemít odlišné myšlenky a názory a příliš „nevyčnívat“. V podstatě rodina a společnost nám už na samotném začátku naší existence vštěpuje určité hodnoty a vzorce chování, abychom se co nejvíc podobali jeden druhému a k tomu směřuje i vývoj společnosti v posledních desetiletích víc než kdy předtím (snaha o biologickou uniformitu) – bez ohledu na potřeby, touhy, přání a přirozený vývoj i rozvoj jednotlivce.
„Protože tendence k uniformitě v naší společnosti vytváří nesčetné konflikty s individuálními rysy, může být přizpůsobení se společnosti řešeno buď potlačením organických potřeb jedince, nebo jeho ztotožněním se s potřebami společnosti způsobem, který se mu „nezdá být“ vnucený, což může zajít tak daleko, že kdykoliv se jedinec nechová v souladu s hodnotami společnosti, může mít pocit, že ztrácí svou hodnotu.“ Moshé Feldenkrais – citace z knihy z roku 1972
Proto v podstatě každý z nás žijeme pod jakousi „maskou“ osobnosti, kterou se prezentujeme ostatním a bohužel velmi často – i sami sobě. 
Naše vnitřní pocity, sny, touhy a přání jsou většinou už v dětství potlačeny, a později námi samotnými podrobeny vnitřní kritice, abychom příliš neprojevovali svá „slabá místa“ nebo „nevhodné“ postoje, které by nás mohly vyčlenit z kolektivu nebo dokonce i z rodiny. Jediné „uspokojení“ nám má přinést vnější ohodnocení a ocenění druhými, kteří „nejlépe ví“, co je PRO NÁS nejlepší, co je správné, co je „normální“ a co naopak ne. A tak se naučíme příliš neprojevovat a přizpůsobit se, pokud si přejeme být milováni a přijímání společností i rodinou.
Dokonce se většina z nás se svou vnější maskou tak ztotožní, a tak dokonale se přizpůsobí požadavkům druhých, že přestane používat svou vnitřní „životní, hnací sílu“, svou intuici a přestane vnitřně vnímat i sám sebe.
Pravdou je, že většina společnosti žije tento nastavený a naučený „MODEL“ vnímání a dokonce se domnívá, že žije „normální“, dostatečně aktivní a spokojený nebo „uspokojivý“ život – DOKUD se neobjeví událost (vážná nemoc, trauma či jiná životní „výzva“), která ho nějakým způsobem „donutí“ uvědomit si sebe sama a kvalitu života, jaký žije. Nebo – i přes takové výzvy a životní překážky jsou nastavené modely vnímání tak silné, že si je neuvědomí nebo si je nechce uvědomit vůbec, a proto je ani nemůže nebo dokonce ani nechce – měnit či změnit. Je to proto, že „uvědomit si“ znamená uvědomit si sám sebe, a to může být nejen bolestné ale pro mnohé jedince i nepřijatelné.
Z praxe vím, že nejčastější překážkou je STRACH vědět, STRACH ze změny, STRACH ze selhání a odmítnutí, nebo jednoduše již akceptovaná bezmocnost (podporovaná společností), ale často taky lenost a pohodlnost.
OBRAZ – sebe sama
Náš vnitřní „OBRAZ sebe sama“ vzniká postupně – na základě emočních prožitků a vnitřních konfliktů, ve snaze přizpůsobit se požadavkům rodiny a svého okolí – už v nejranějším dětství.
Opakovaným prožíváním stále stejným či podobným způsobem si tak utváříme NÁVYK – určitý vnitřní VROREC – jako „počítačový program“ toho, JAK budeme vnímat sami sebe, JAK budeme vnímat druhé i události kolem nás a taky pak doslova určuje, JAK se bude vyvíjet naše tělesná schránka, tedy JAK se bude utvářet celá struktura, vzhled, postavení a držení našeho těla.
To je právě to „začarované“ slovo JAK, které může být buď pastí, do které sami sebe chytáme, ale taky může být „klíčem“ k naším velkým životním změnám.
I když se náš vnitřní „OBRAZ sebe sama“ vyvíjí tak, jak rosteme a přetváří se do nejrůznějších podob, přesto se naše myšlenky, naše chování i naše činy odvíjejí podle již daného VZORCE, protože náš MOZEK je postupně ZAFIXOVAL jako NORMU, která se bude dál uplatňovat v našem dalším životě už zcela „automaticky“ z našeho podvědomí – pro veškerou naši činnost – včetně způsobu našeho myšlení, uvažování, emočního prožívání a samozřejmě i vzhledu, pohybu a držení těla.
Utváření postavy a držení těla
Jak procházíme životem, rosteme, dospíváme a učíme se, rozvíjíme svoje návyky, fyzicky i emocionálně, abychom se přizpůsobili požadavkům našeho okolí a společnosti. Naše postoje, smysl pro sebezodpovědnost a způsob, JAK se vypořádat s okolím, událostmi a stresem (vědomí, které přichází zevnitř), to vše zanechává stopy v našem těle i v našem podvědomí.
To platí ale nejen pro psychické vzorce a programy v naší mysli, ale stejně tak pro to, jak se přizpůsobujeme potřebě sedět dlouhé hodiny ve škole nebo u počítače nebo jak nosíme a zvedáme věci nebo jak se pohybujeme, jak chodíme či jak jezdíme na kole.
A protože mnoho nezdravých fyzických návyků vzniká naučeným chováním a adaptací na stres, můžeme se je docela snadno odnaučit, pokud si je uvědomíme a co víc, můžeme si vytvořit návyky nové, ale tentokrát to budou návyky zdravé, mnohem efektivnější a mnohem prospěšnější. To vše díky tomu, že tentokrát si vytvoříme nové návyky zcela vědomě.
Jaký je rozdíl mezi vědomým pohybem a klasickým cvičením ?
Už ve škole jsme se učili, že protahovat se je důležité (tedy nás starší ročníky to učili). Protahujte se, dlouho sedíte v lavici, máte napjaté svaly, hrbíte se, křivíte se atd. Všichni známe typickou radu: „Protáhni se, když tě bolí záda“. A obvykle mezi nejvíc doporučovaná cvičení patří stále – strečink. Odborně se nazývá „statický strečink“. Uchopíte končetinu a protáhnete sval za účelem protažení, jako uvolnění napětí uvnitř.
Studie z posledních let však víc a víc ukazují na to, že statický či dynamický strečink je nejen příliš přeceňovaný, ale především je neefektivní, co se týče prevence zranění.
Jak je to možné?
Mozek a centrální nervový systém ovládají naše svaly a pohyb. Svaly nemají žádnou vlastní kontrolu, pouze reagují na elektrické signály z mozku a nervového systému. Mozek může svaly naučit jezdit na kole, chodit, tančit nebo hrát tenis.
Mozek může naše svaly ale zároveň taky naučit, aby zůstaly napjaté a stažené v důsledku nehody, zranění, nebo opakujících se stejných úkonů (včetně způsobu sezení, pohybu a chůze, ale i myšlení) nebo dlouhotrvajícího stresu.
Nahromaděné svalové napětí pak ztěžuje efektivní svalové kontrakce a jejich plné uvolnění. Říká se tomu senzorická amnézie: jinými slovy chronicky napjaté, stažené svaly, které nejsou schopny plného uvolnění (protože přestaly uvolnění používat).
Pokud sedíte celý den u počítače, nebo děláte jednostrannou opakující se činnost (taky způsob sezení či chůze), vaše svaly se naučí stahovat pouze do určité míry za účelem připravenosti na zaujetí té stále stejné pozice.
Naše svaly si zvyknou na cokoli, co provádíme opakovaně, a některé svaly budou proto po čase mozkem nastaveny (zafixovány) také pouze na určitou délku. Pokud je sval v tenzi, je permanentně napjatý, pak je pevně zadržován mozkem a smyslovým motorickým systémem. Mozek potvrdil opakující se napětí jako „normu“ a do této normy se svaly znovu vrátí, pokud se pokoušíte je „protáhnout a posilovat“.
Cílem statického strečinku je ale protáhnout sval za účelem prodloužení jeho délky, tedy za účelem uvolnění. Všichni známe ten pocit, když ale sval protáhnete dál, než je to pohodlné. Někteří dokonce chvíli pozici drží, přitom dýchají a doufají v nejlepší. To ovšem nefunguje, protože ve skutečnosti není možné prodloužit sval, který je (držen mozkem) v napětí. Výsledkem mohou být nejrůznější poškození a zranění, jako např. vyhřezlá ploténka, svalové trauma (křečovité stažení svalu) nebo různé svalové dysfunkce. Děje se tak proto, že MOZEK, jako řídící centrum svalů, NENÍ v tomto procesu zapojen. Takové cvičení je obvykle mechanické, vykonávané spíš silou vůle a nadměrným úsilím.
Pro změnu svalové činnosti a již ukotvených návyků je však zapojení mozku nezbytné.
Jak nahradit strečink?
Existuje jednoduchý pohyb, který všichni odjakživa provádíme. Jedná se o určitý “resetující spouštěč“, který plně obnoví svalovou funkci a délku. Jde o mnohem efektivnější a bezpečnější způsob uvolnění svalů než strečink.
Takový pohyb se nazývá pandikulace. V podstatě jde o určitou “systémovou aktualizaci“ našeho mozku. Pandikulace resetuje vnímání mozku a jeho ovládání svalů.
Pokud chcete rozvázat uzel, musíte se na šňůru opatrně podívat a jemně rozplést smyčku. Trháním za šňůru jen uzel utáhnete pevněji.
Thomas Hanna (žák M. Feldenkraise)
Pokud jste někdy pozorovali kočku nebo psa, když vstává, pak víte, že se prohne v zádech, pak spustí tělo dolů a propne nohy, záda i břicho. Dělá to ladně a bez velkého úsilí.
Zvířata se neprotahují, ale pandikulují. Po tomto prostém manévru seskočí z gauče a běží si hrát. Pamatujete na dobu, kdy jste to jako děti dělali také? Probudili jste se, jemně natáhli končetiny a se zívnutím jste si vytáhli ruce až nad hlavu. Svaly nejprve prošly jemným stažením, pak jste je protáhli a poté úplně uvolnili. A toto je pandikulace.
Pandikulaci charakterizují tři prvky: Nejprve volná kontrakce svalu (1), následovaná pomalým prodloužením (2) a pak nezbytně úplným uvolněním (3).
Tato činnost, podobně jako zívnutí, resetuje svalovou délku a funkci na úrovni mozku a připomene našim svalům, že nemusí zůstat ve fázi kontrakce.
Pandikulace je podnětem pro senzomotorický systém a zlepšuje propriocepci, která nám pomáhá v přesnějším vnímání vlastního těla. (Propriorecepce je schopnost nervového systému zaznamenat změny vznikající ve svalech a uvnitř těla pohybem a svalovou činností.)
Pokud dojde k těsnější kontrakci svalu, než je aktuální kontrakční frekvence, mozek (svalové řídící středisko) obdrží důrazný feedback, který mu umožní aktualizovat jeho vnímání. Pomalým prodlužováním od počáteční kontrakce dokáže mozek postupně prodloužit sval za hranice jeho dřívější délky. Výsledkem je uvolněnější sval a větší volná svalová kontrola a koordinace.
Jelikož se svaly učí pouze pohybem (vzpomeňte si: jízda na kole, tanec,…), nové informace musí být odeslány do mozkové kůry, pokud se mají svaly někdy naučit uvolnit nahromaděné napětí, aby se mohly plně uvolnit a opět se volně pohybovat. Statický strečink je pasivní a dokonce může evokovat ochranný reflex svalů, při kterém se svaly stahují proti směru protažení. Tento reflex, trefně nazvaný “stretch reflex“, má chránit svaly před zraněním.
Když ale pandikulujete, je tato činnost volná: stáhnete sval a poté ho pomalu, prodloužíte. Tato činnost ale vyžaduje vědomou pozornost, tedy účast mozku.
Pokud se nad tím zamyslíte, zvířata pandikulují; neprotahují se.
Zároveň nemají problémy s vyvrtnutým kotníkem nebo chronickými bolestmi zad. Skutečnost, že zvířata pandikulují přibližně 40x denně znamená, že mají plnou, volnou kontrolu nad svým svalovým systémem v každém okamžiku.
Až se budete chtít příště protáhnout, zkuste nejprve stáhnout daný sval a následně ho pomalu prodloužit. Poté ho úplně uvolněte. Všimněte si rozdílu nejen v pocitu a kontrole svalu, ale také postupně i v rozsahu jeho pohybu.
Cvičení, se kterým jsem se setkala já (Thomas Hanna Somatic Education) využívá reflex pandikulace k tomu, abychom se naučili obnovit svalovou délku a koordinaci a abychom se naučili znovu používat svaly, které jsme používali jako malé děti, ale používat jsme je přestali. Učí nás jemná somatická cvičení, jednoduché pohybové vzorce obsahující pandikulaci a také nás učí, jak trénovat mozek a svaly k “zapamatování“, jak se pohybovat jednoduše, přirozeně, lehce a hlavně – bez úsilí a zbytečné námahy.
Uvědoměním, jak se jemně kroutit, ohýbat, prodlužovat a napínat, se vydáte na cestu k opětovnému získání pružnosti, kontroly, rovnováhy a koordinace po zbytek vašeho života. Pokud jsou tato jemná cvičení prováděna každý den (přičemž vám stačí i několik minut denně), mohou s vaším tělem provést zázraky, včetně odstranění svalové bolesti!
Proč vám nabízím tento článek ?
Moje nadšení z objevu metody „vědomého pohybu“ bylo a stále je – obrovské, protože sama na sobě vnímám ohromující změny (včetně – doslova- zmizení bolesti ramene a bederní páteře) v poměrně krátkém čase. A protože mám velkou úctu a respekt k vnitřní Inteligenci těla, vím, že se s ní „pouze“ potřebuji spojit tím správným způsobem (tedy potřebuji vědět jak) a moje tělo mě povede, když mu budu naslouchat.
Jeden aspekt člověka je duchovní podstata, druhý je fyzické tělo, přičemž obě tyto části jsou od sebe neoddělitelné a i když se rozvíjíme duchovně, fyzické tělo naši pozornost, podporu, péči, laskavost a trpělivost nezbytně nutně potřebuje.
V podstatě nejtěžší zpočátku bylo „přepnout“ na tu změnu, že vědomý pohyb není „cvičení“ ve smyslu „cvičení“, jak jsme zvyklí (mechanicky a více-méně bezduše provádět naučené, často i nepřirozené pohyby).
Nejen, že změna ve vnímání a celkové uvolnění těla je ohromující, ale aniž usilujete o zlepšení či tvarování postavy, děje se to. Místo „těsta“ se vám začnou tvořit svaly, aniž „posilujete“, zlepšuje se vám celkově kondice, tělo postupně uvolňuje nahromaděné napětí a taky si začnete uvědomovat navyklé vzorce, třeba jak sedíte, chodíte, jak otáčíte hlavou, nebo jak se pohybujete a mnoho a mnoho dalších objevů. A co víc, začnete je bez většího úsilí měnit tak, aby vám bylo lépe.
Poprvé v životě naprosto dobrovolně téměř denně cvičím a co je mě překvapuje nejvíc, že se na to těším.
V české republice bohužel žádného lektora „Thomas Hanna Somatic Education“ – (což mě oslovilo napoprvé nejvíce) nenajdete, ani žádné další žáky geniálního člověka, který základní metodiku vědomého pohybu vytvořil – Dr. Moshe Feldenkraise (Pohybem k sebeuvědomění, přičemž jeho hlavní myšlenkou je – „Klíčem k léčení je uvědomit si, co dělám“).
Z metody „Feldenkrais“ se stala (zejména v Evropě) velmi složitá záležitost, pro mnohé (finančně) nedostupná, připomínající spíš studium klasické fyzioterapie. Samozřejmě ale můžeme říct, že lektoři této metody u nás jsou a můžete si je vyhledat a začít cvičit, pod jejich vedením.
Metodika Feldenkraisových žáků – jak se zdá – je mnohem dostupnější běžnému člověku, nemusíte ji „studovat“ několik let, ale můžete projít workshopy a kurzy od základních až po pokročilé a začít hned cvičit, klidně z pohodlí domova, pokud máte chuť nebo motivaci ke změnám. Cvičí zde lidé po těžkých úrazech či lidé s pohybovým omezením, kterým lékaři „sdělili“, že nikdy nebudou chodit, nikdy už nebudou dělat to či ono a právě z nich jsou nakonec ti nejlepší lektoři, kteří předávají tento geniální způsob vědomého pohybu – dál.
I já se domnívám a denně si to ověřuji v praxi i v životě, že všechno geniální je vždycky jednoduché. Složité jsme všechno pouze uměle vytvořili my sami, ve výsledku – proti sobě.
Jaká je podobnost „filosofie“ vědomého pohybu s meditacemi, jak je učím já.
Jak už popisuji v článku o meditacích – jeden ze způsobů, jak můžeme odhalit, pochopit a přestat používat naučené a navyklé (podvědomé) vzorce a programy mysli – je VĚDOMÁ „práce“ s myslí v rozšířeném vědomí, tedy změníme-li mozkové frekvence – v meditaci.
Když si začnu uvědomovat sebe sama, přivádím návyky z podvědomí do vědomí a teprve POTOM je můžu změnit nebo přestat používat. Dokud se uplatňují samy, nevědomě, nemám možnost volby a nemůžu nic měnit, protože ve skutečnosti nevím CO mi škodí.
Teď už ale víme, že mozek jakékoliv opakující se jednání, chování, prožívání ale i způsob sezení, chůze nebo držení těla fixuje jako „normu“ a uloží je, jako automatický program – dokud je VĚDOMĚ nezměníme.
Vidíte tu podobnost?
Podobně funguje i „vědomý pohyb“, při kterém tělo pomalu, bezpečně a postupně uvolňuje svalové napětí (zafixované vzorce), a protože je to „vědomý“ pohyb, mozek zároveň přepisuje starý program a přijímá nový, tentokrát ale zdravější a prospěšnější.
IDEÁL je, naučit se vnímat oběma způsoby.
V meditaci se mysl zklidní a my se spojujeme se svojí duchovní podstatou. Učíme se vědomě vnímat svoje „vnitřní Já“ – tedy esenci Já, jako sebe sama – v každodenním prožívání a každodenních výzvách.
Vědomé vnímání těla – vědomý pohyb – je pak jako meditace v pohybu. Mysl se zklidní a ponoří se „dovnitř“ do nitra těla. Vnímáš sebe sama v prostoru, jemně se pohybuješ, vnímáš svoje svaly, vnímáš klouby, vnímáš vnitřní spojení těla v pohybu a objevuješ dokonalý svět svého fyzického těla.
Je to neuvěřitelné a nádherné dobrodružství.
A jak už víme, fyzická a duchovní stránka člověka je jedna od druhé neoddělitelná a měla by být ve vzájemném souladu, pokud si chceme udržet zdraví a být stále i „mentálně“ fit. Jako když světlo a stín patří k sobě.
Moji osobní zkušenost s vědomým pohybem bych popsala asi takto:
„Vnímáš sebe sama v prostoru, pohodlně a bez úsilí dýcháš a zároveň se jemně a vědomě pohybuješ, vnímáš svoje svaly, vnímáš klouby, vnímáš vnitřní spojení těla – v klidu i v pohybu – a objevuješ dokonalý svět svého fyzického těla. Tvoje tělo se postupně zbavuje napětí, uvolňují se svaly, fascie a uvolňují se nejrůznější chemické i energetické blokády, které v něm byly nahromaděny. Tvoje tělo se postupně začne uvolňovat natolik, že se pohybuje volně a nenuceně, jako když pluje prostorem nebo volně plave ve vodě. Ta změna je ohromující. Najednou zjistíš, že lépe spíš, chodíš vzpřímeně, aniž stahuješ zadek nebo zatahuješ břicho (jako dřív). Najednou sedíš rovněji, pohybuješ se volně a mizí nejrůznější omezení a bolesti. Je to neuvěřitelné a nádherné dobrodružství. Je to „cvičení“, nebo lépe – celé sekvence pohybů těla, které jsem si absolutně zamilovala.“
Pro koho je toto cvičení vhodné?
Je absolutně pro každého, od malých dětí až po 100 let. Co mě oslovilo nejvíc je, že „vědomý pohyb“ cvičí lidé po těžkých úrazech, či jiných těžkých stavech a traumatech, kterým nepomohly žádné terapie, ani prášky, ani žádné „léčení“ či běžně známé cvičení. Pokud cvičení vědomého pohybu provádíte pomalu, laskavě, s citem a s velkou trpělivostí sami k sobě, je naprosto bezpečné.
Jaký je další přínos, kromě obnovy pohybu a úlevy od bolestí?
Pohyb je základní element života a jeden z určujících faktorů pro zdraví. Postupná obnova pohybu a úleva od pohybových omezení, zmírnění či úplný ústup bolestí pohybového aparátu – to samo o sobě není málo. Nicméně, kromě vědomého vnímání pohybu se ale taky naučíte, jak používat a vnímat v těle svůj DECH. Naučit se správně dýchat a postupně uvolnit napětí v těle taky znamená, že se dá do zdravého pohybu bránice (a další příčné struktury) a obnoví se vzájemný pohyb všech tkání a tekutin v těle, což je nezbytné pro návrat a udržení zdraví. Kromě zlepšení fyzické kondice a koordinace se nutně tato velmi pozitivní změna promítne do celé vaší reality a objeví se nový, velmi příjemný pocit, který rozhodně stojí za to.
Kdo mě inspiroval a ovlivnil nejvíc ?
Velkou prvotní inspirací a první průvodkyní vědomým pohybem pro mě byla velmi charismatická dáma, paní Martha Peterson. Tato žena na mě okamžitě zapůsobila svou nádhernou postavou, ladností pohybu, svým ohromným nadšením pro věc (což je mi velmi blízké) a především tím, že je přibližně ve stejném věku, jako já – to mě jisto jistě oslovilo nejvíc. Vyjímečná je i tím, že na svých kurzech poskytuje ohromnou profesionální podporu, včetně individuálního přístupu pro každého, kdo to potřebuje, což není zcela běžné. Jsem vděčná, že jsem prošla právě jejími kurzy, které se mi staly ideálním základem pro objevování dalších přístupů, protože toto cvičení mi dává naději na mnohem lepší kvalitu života s přibývajícím věkem.
https://essentialsomatics.com/clinical-somatic-education/
A na závěr jedna dobrá otázka: „Proč o tom tak málo víme?“
Věřím, že pokud jste ve čtení článku došli až sem, už si odpovíte sami.
Ps. Moje nadšení je přenosné a obvykle je zdrojem i základnou nového kurzu nebo workshopu, protože můj vnitřní pocit mě nutí, předat ty informace dál. A protože v česku vás nemám kam doporučit, stala se moje vlastní zkušenost taky základem kurzu „vědomého pohybu“. Lépe řečeno – je to historicky můj první kurz, ke kterému jsem se nechala přemluvit 🙂 Ale po hledání a srovnávání už vím jistě, že vám mám co předat.
Kurz najdete zde: https://v-laska.com/kurzy/kouzlo-vedomeho-pohybu/
