Každý z nás jsme originál
i kdybychom se narodili do stejného prostředí a vyrostli ve stejných podmínkách, každý z nás bude vnímat jinak okolnosti, události a nejrůznější prožitky, které utvářejí náš život.
Proto není ani tak důležité CO prožíváme, ale „JAK“ to prožíváme. Ale právě to „JAK“ se potom podílí na utváření naší osobnosti, našeho charakteru a v podstatě je i základním určujícím faktorem našeho zdraví či nemoci. Ale to není všechno.
Právě toto „JAK“ se podílí taky na postavení a držení našeho těla od nejútlejšího věku, čímž do vnějšího světa v podstatě sdělujeme a oznamujeme, jaký máme vztah k sobě samotnému, jak sami sebe vnímáme mezi ostatními a obecně taky naznačuje kvalitu našeho života.
Jinými slovy – toto „JAK“ je na samotném počátku naší existence (hluboko v dětství) určujícím faktorem, jak budeme vnímat sami sebe v „oceánu lidské společnosti“- nejprve uvnitř rodiny, pak ve škole – mezi spolužáky, kamarády a později na stejném základu začneme utvářet i naše další vztahy, od pracovních, běžných sociálních, až po ty nejhlubší, partnerské a intimní.
OBRAZ sebe sama je určující FAKTOR pro všechno, co utváří náš život, od narození (a celý čas předtím) až do konce života, nebo do té doby, dokud to VĚDOMĚ nezměníme.
Snaha společnosti (a velmi často i rodiny) je přizpůsobovat se většině, nemít odlišné myšlenky a názory a příliš „nevyčnívat“. V podstatě rodina a společnost nám už na samotném začátku naší existence vštěpuje určité hodnoty a vzorce chování, abychom se co nejvíc podobali jeden druhému a k tomu směřuje i vývoj společnosti v posledních desetiletích víc než kdy předtím (snaha o biologickou uniformitu) – bez ohledu na potřeby, touhy, přání a přirozený vývoj i rozvoj jednotlivce.
„Protože tendence k uniformitě v naší společnosti vytváří nesčetné konflikty s individuálními rysy, může být přizpůsobení se společnosti řešeno buď potlačením organických potřeb jedince, nebo jeho ztotožněním se s potřebami společnosti způsobem, který se mu „nezdá být“ vnucený, což může zajít tak daleko, že kdykoliv se jedinec nechová v souladu s hodnotami společnosti, může mít pocit, že ztrácí svou hodnotu.“ Moshé Feldenkrais – citace z knihy z roku 1972
Proto v podstatě každý z nás žijeme pod jakousi „maskou“ osobnosti, kterou se prezentujeme ostatním a bohužel velmi často – i sami sobě. 
Naše vnitřní pocity, sny, touhy a přání jsou většinou už v dětství potlačeny, a později námi samotnými podrobeny vnitřní kritice, abychom příliš neprojevovali svá „slabá místa“ nebo „nevhodné“ postoje, které by nás mohly vyčlenit z kolektivu nebo dokonce i z rodiny. Jediné „uspokojení“ nám má přinést vnější ohodnocení a ocenění druhými, kteří „nejlépe ví“, co je PRO NÁS nejlepší, co je správné, co je „normální“ a co naopak ne. A tak se naučíme příliš neprojevovat a přizpůsobit se, pokud si přejeme být milováni a přijímání společností i rodinou.
Dokonce se většina z nás se svou vnější maskou tak ztotožní, a tak dokonale se přizpůsobí požadavkům druhých, že přestane používat svou vnitřní „životní, hnací sílu“, svou intuici a přestane vnitřně vnímat i sám sebe.
Pravdou je, že většina společnosti žije tento nastavený a naučený „MODEL“ vnímání a dokonce se domnívá, že žije „normální“, dostatečně aktivní a spokojený nebo „uspokojivý“ život – DOKUD se neobjeví událost (vážná nemoc, trauma či jiná životní „výzva“), která ho nějakým způsobem „donutí“ uvědomit si sebe sama a kvalitu života, jaký žije. Nebo – i přes takové výzvy a životní překážky jsou nastavené modely vnímání tak silné, že si je neuvědomí nebo si je nechce uvědomit vůbec, a proto je ani nemůže nebo dokonce ani nechce – měnit či změnit. Je to proto, že „uvědomit si“ znamená uvědomit si sám sebe, a to může být nejen bolestné ale pro mnohé jedince i nepřijatelné.
Z praxe vím, že nejčastější překážkou je STRACH vědět, STRACH ze změny, STRACH ze selhání a odmítnutí, nebo jednoduše již akceptovaná bezmocnost (podporovaná společností), ale často taky lenost a pohodlnost.
OBRAZ – sebe sama
Náš vnitřní „OBRAZ sebe sama“ vzniká postupně – na základě emočních prožitků a vnitřních konfliktů, ve snaze přizpůsobit se požadavkům rodiny a svého okolí – už v nejranějším dětství.
Opakovaným prožíváním stále stejným či podobným způsobem si tak utváříme NÁVYK – určitý vnitřní VROREC – jako „počítačový program“ toho, JAK budeme vnímat sami sebe, JAK budeme vnímat druhé i události kolem nás a taky pak doslova určuje, JAK se bude vyvíjet naše tělesná schránka, tedy JAK se bude utvářet celá struktura, vzhled, postavení a držení našeho těla.
To je právě to „začarované“ slovo JAK, které může být buď pastí, do které sami sebe chytáme, ale taky může být „klíčem“ k naším velkým životním změnám.
I když se náš vnitřní „OBRAZ sebe sama“ vyvíjí tak, jak rosteme a přetváří se do nejrůznějších podob, přesto se naše myšlenky, naše chování i naše činy odvíjejí podle již daného VZORCE, protože náš MOZEK je postupně ZAFIXOVAL jako NORMU, která se bude dál uplatňovat v našem dalším životě už zcela „automaticky“ z našeho podvědomí – pro veškerou naši činnost – včetně způsobu našeho myšlení, uvažování, emočního prožívání a samozřejmě i vzhledu, pohybu a držení těla.
Utváření postavy a držení těla
Jak procházíme životem, rosteme, dospíváme a učíme se, rozvíjíme svoje návyky, fyzicky i emocionálně, abychom se přizpůsobili požadavkům našeho okolí a společnosti. Naše postoje, smysl pro sebezodpovědnost a způsob, JAK se vypořádat s okolím, událostmi a stresem (vědomí, které přichází zevnitř), to vše zanechává stopy v našem těle i v našem podvědomí.
To platí ale nejen pro psychické vzorce a programy v naší mysli, ale stejně tak pro to, jak se přizpůsobujeme potřebě sedět dlouhé hodiny ve škole nebo u počítače nebo jak nosíme a zvedáme věci nebo jak se pohybujeme, jak chodíme či jak jezdíme na kole.
A protože mnoho nezdravých fyzických návyků vzniká naučeným chováním a adaptací na stres, můžeme se je docela snadno odnaučit, pokud si je uvědomíme a co víc, můžeme si vytvořit návyky nové, ale tentokrát to budou návyky zdravé, mnohem efektivnější a mnohem prospěšnější. To vše díky tomu, že tentokrát si vytvoříme nové návyky zcela vědomě.
Jaký je rozdíl mezi vědomým pohybem a klasickým cvičením ?
Už ve škole jsme se učili, že protahovat se je důležité (tedy nás starší ročníky to učili). Protahujte se, dlouho sedíte v lavici, máte napjaté svaly, hrbíte se, křivíte se atd. Všichni známe typickou radu: „Protáhni se, když tě bolí záda“. A obvykle mezi nejvíc doporučovaná cvičení patří stále – strečink. Odborně se nazývá „statický strečink“. Uchopíte končetinu a protáhnete sval za účelem protažení, jako uvolnění napětí uvnitř.
Studie z posledních let však víc a víc ukazují na to, že statický či dynamický strečink je nejen příliš přeceňovaný, ale především je neefektivní, co se týče prevence zranění.
Jak je to možné?
Mozek a centrální nervový systém ovládají naše svaly a pohyb. Svaly nemají žádnou vlastní kontrolu, pouze reagují na elektrické signály z mozku a nervového systému. Mozek může svaly naučit jezdit na kole, chodit, tančit nebo hrát tenis.
Mozek může naše svaly ale zároveň taky naučit, aby zůstaly napjaté a stažené v důsledku nehody, zranění, nebo opakujících se stejných úkonů (včetně způsobu sezení, pohybu a chůze, ale i myšlení) nebo dlouhotrvajícího stresu.
Nahromaděné svalové napětí pak ztěžuje efektivní svalové kontrakce a jejich plné uvolnění. Říká se tomu senzorická amnézie: jinými slovy chronicky napjaté, stažené svaly, které nejsou schopny plného uvolnění (protože přestaly uvolnění používat).
Pokud sedíte celý den u počítače, nebo děláte jednostrannou opakující se činnost (taky způsob sezení či chůze), vaše svaly se naučí stahovat pouze do určité míry za účelem připravenosti na zaujetí té stále stejné pozice.
Naše svaly si zvyknou na cokoli, co provádíme opakovaně, a některé svaly budou proto po čase mozkem nastaveny (zafixovány) také pouze na určitou délku. Pokud je sval v tenzi, je permanentně napjatý, pak je pevně zadržován mozkem a smyslovým motorickým systémem. Mozek potvrdil opakující se napětí jako „normu“ a do této normy se svaly znovu vrátí, pokud se pokoušíte je „protáhnout a posilovat“.
Cílem statického strečinku je ale protáhnout sval za účelem prodloužení jeho délky, tedy za účelem uvolnění. Všichni známe ten pocit, když ale sval protáhnete dál, než je to pohodlné. Někteří dokonce chvíli pozici drží, přitom dýchají a doufají v nejlepší. To ovšem nefunguje, protože ve skutečnosti není možné prodloužit sval, který je (držen mozkem) v napětí. Výsledkem mohou být nejrůznější poškození a zranění, jako např. vyhřezlá ploténka, svalové trauma (křečovité stažení svalu) nebo různé svalové dysfunkce. Děje se tak proto, že MOZEK, jako řídící centrum svalů, NENÍ v tomto procesu zapojen. Takové cvičení je obvykle mechanické, vykonávané spíš silou vůle a nadměrným úsilím.
Pro změnu svalové činnosti a již ukotvených návyků je však zapojení mozku nezbytné.
Jak nahradit strečink?
Existuje jednoduchý pohyb, který všichni odjakživa provádíme. Jedná se o určitý “resetující spouštěč“, který plně obnoví svalovou funkci a délku. Jde o mnohem efektivnější a bezpečnější způsob uvolnění svalů než strečink.
Takový pohyb se nazývá pandikulace. V podstatě jde o určitou “systémovou aktualizaci“ našeho mozku. Pandikulace resetuje vnímání mozku a jeho ovládání svalů.
Pokud chcete rozvázat uzel, musíte se na šňůru opatrně podívat a jemně rozplést smyčku. Trháním za šňůru jen uzel utáhnete pevněji.
Thomas Hanna (žák M. Feldenkraise)
Pokud jste někdy pozorovali kočku nebo psa, když vstává, pak víte, že se prohne v zádech, pak spustí tělo dolů a propne nohy, záda i břicho. Dělá to ladně a bez velkého úsilí.
Zvířata se neprotahují, ale pandikulují. Po tomto prostém manévru seskočí z gauče a běží si hrát. Pamatujete na dobu, kdy jste to jako děti dělali také? Probudili jste se, jemně natáhli končetiny a se zívnutím jste si vytáhli ruce až nad hlavu. Svaly nejprve prošly jemným stažením, pak jste je protáhli a poté úplně uvolnili. A toto je pandikulace.
Pandikulaci charakterizují tři prvky: Nejprve volná kontrakce svalu (1), následovaná pomalým prodloužením (2) a pak nezbytně úplným uvolněním (3).
Tato činnost, podobně jako zívnutí, resetuje svalovou délku a funkci na úrovni mozku a připomene našim svalům, že nemusí zůstat ve fázi kontrakce.
Pandikulace je podnětem pro senzomotorický systém a zlepšuje propriocepci, která nám pomáhá v přesnějším vnímání vlastního těla. (Propriorecepce je schopnost nervového systému zaznamenat změny vznikající ve svalech a uvnitř těla pohybem a svalovou činností.)
Pokud dojde k těsnější kontrakci svalu, než je aktuální kontrakční frekvence, mozek (svalové řídící středisko) obdrží důrazný feedback, který mu umožní aktualizovat jeho vnímání. Pomalým prodlužováním od počáteční kontrakce dokáže mozek postupně prodloužit sval za hranice jeho dřívější délky. Výsledkem je uvolněnější sval a větší volná svalová kontrola a koordinace.
Jelikož se svaly učí pouze pohybem (vzpomeňte si: jízda na kole, tanec,…), nové informace musí být odeslány do mozkové kůry, pokud se mají svaly někdy naučit uvolnit nahromaděné napětí, aby se mohly plně uvolnit a opět se volně pohybovat. Statický strečink je pasivní a dokonce může evokovat ochranný reflex svalů, při kterém se svaly stahují proti směru protažení. Tento reflex, trefně nazvaný “stretch reflex“, má chránit svaly před zraněním.
Když ale pandikulujete, je tato činnost volná: stáhnete sval a poté ho pomalu, prodloužíte. Tato činnost ale vyžaduje vědomou pozornost, tedy účast mozku.
Pokud se nad tím zamyslíte, zvířata pandikulují; neprotahují se.
Zároveň nemají problémy s vyvrtnutým kotníkem nebo chronickými bolestmi zad. Skutečnost, že zvířata pandikulují přibližně 40x denně znamená, že mají plnou, volnou kontrolu nad svým svalovým systémem v každém okamžiku.
Až se budete chtít příště protáhnout, zkuste nejprve stáhnout daný sval a následně ho pomalu prodloužit. Poté ho úplně uvolněte. Všimněte si rozdílu nejen v pocitu a kontrole svalu, ale také postupně i v rozsahu jeho pohybu.
Cvičení, se kterým jsem se setkala já (Thomas Hanna Somatic Education) využívá reflex pandikulace k tomu, abychom se naučili obnovit svalovou délku a koordinaci a abychom se naučili znovu používat svaly, které jsme používali jako malé děti, ale používat jsme je přestali. Učí nás jemná somatická cvičení, jednoduché pohybové vzorce obsahující pandikulaci a také nás učí, jak trénovat mozek a svaly k “zapamatování“, jak se pohybovat jednoduše, přirozeně, lehce a hlavně – bez úsilí a zbytečné námahy.
Uvědoměním, jak se jemně kroutit, ohýbat, prodlužovat a napínat, se vydáte na cestu k opětovnému získání pružnosti, kontroly, rovnováhy a koordinace po zbytek vašeho života. Pokud jsou tato jemná cvičení prováděna každý den (přičemž vám stačí i několik minut denně), mohou s vaším tělem provést zázraky, včetně odstranění svalové bolesti!
Proč vám nabízím tento článek ?
Moje nadšení z objevu metody „vědomého pohybu“ bylo a stále je – obrovské, protože sama na sobě vnímám ohromující změny (včetně – doslova- zmizení dlouho trvající bolesti ramene a bederní páteře) v poměrně krátkém čase. A protože mám velkou úctu a respekt k vnitřní Inteligenci těla, tak už vím, že se s ní „pouze“ potřebuji spojit tím správným způsobem (tedy potřebuji vědět jak) a moje tělo mě povede, když mu budu naslouchat.
Jeden aspekt člověka je duchovní podstata, druhý je fyzické tělo, přičemž obě tyto části jsou od sebe neoddělitelné a i když se rozvíjíme duchovně, fyzické tělo naši pozornost, podporu, péči, laskavost a trpělivost nezbytně nutně potřebuje.
V podstatě nejtěžší zpočátku bylo „přepnout“ na tu změnu, že vědomý pohyb není „cvičení“ ve smyslu „cvičení“, jak jsme zvyklí (mechanicky a více-méně bezduše provádět naučené, často i nepřirozené pohyby).
Nejen, že změna ve vnímání a celkové uvolnění těla je ohromující, ale aniž usilujete o zlepšení či tvarování postavy, děje se to. Místo „těsta“ se vám začnou tvořit svaly, aniž „posilujete“, zlepšuje se vám celkově kondice, tělo postupně uvolňuje nahromaděné napětí a taky si začnete uvědomovat navyklé vzorce, třeba jak sedíte, chodíte, jak otáčíte hlavou, nebo jak se pohybujete a mnoho a mnoho dalších objevů. A co víc, začnete je bez většího úsilí měnit tak, aby vám bylo lépe.
Poprvé v životě naprosto dobrovolně téměř denně cvičím a co je mě překvapuje nejvíc, že se na to těším.
V české republice bohužel žádného lektora „Thomas Hanna Somatic Education“ nenajdete, ani žádné další žáky a pokračovatele geniálního člověka, který základní metodiku vědomého pohybu vytvořil – Dr. Moshe Feldenkraise (Jeho hlavní myšlenkou je – „Klíčem k léčení je uvědomit si, co dělám“).
Z metody „Feldenkrais“ se stala (zejména v Evropě) velmi složitá záležitost, pro mnohé (finančně) nedostupná, připomínající spíš studium klasické fyzioterapie. Samozřejmě ale můžeme říct, že lektoři této metody u nás jsou a můžete si je vyhledat a začít cvičit, pod jejich vedením. Kvalita této výuky u nás je ale na míle vzdálená od metodiky Thomase Hanny, jeho lektorů a jeho pokračovatelů.
Metodika Thomase Hanny ** je taky mnohem jednodušší, je mnohem srozumitelnější a hlavně – je dostupnější úplně každému člověku.
Nemusíte ji „studovat“ několik let s vynaložením ohromné finanční částky, ale můžete projít workshopy a kurzy od základních až po pokročilé a začít ihned cvičit, klidně z pohodlí domova, pokud máte chuť nebo motivaci ke změnám. Cvičí zde lidé po těžkých úrazech či dokonce lidé s rozsáhlým pohybovým omezením, kterým lékaři „sdělili“, že už nikdy nebudou chodit, nikdy už nebudou dělat to či ono a právě z nich jsou nakonec ti nejlepší lektoři, kteří předávají tento geniální a opravdu jednoduchý způsob vědomého pohybu – dál.
I já se domnívám a denně si to ověřuji v praxi i v životě, že všechno geniální je vždycky jednoduché. Složité jsme všechno pouze uměle vytvořili my sami, ve výsledku – proti sobě.
Thomas Hanna Ph.D ** (1928-1990) – filosof, pedagog
byl přímým žákem Moshe Feldenkraise (1904 – 1984), který pojmem „somatic education“ definoval oblast pohybové výchovy, která vede člověka k sebeuvědomění a zdokonalování, rozvojem pohybu a skrze pohyb. Hanna celý život hledal způsob, jak se lidské bytosti mohou osvobodit – fyzicky, mentálně i emocionálně – z návyků a mentálních programů, kterými sami sebe omezují a svazují. Omezení pohybu znamená omezení života ve všech směrech. Podstatou „somatické“ filozofie je, že lidská bytost je „sóma“ – tělo prožívané zevnitř – a schopností každé lidské bytosti je učení sebe sama k vlastní zodpovědnosti a sebeurčení. V roce 1975 Hanna založil „The Novato Institute of Somatic Research and Training“ (California), kde uvedl do praxe dosud známé praktiky uvědomování si pohybu, včetně metody Alexander, Moshe Feldenkrais, Elsa Gindler a Charlotte Selver. V Novato integroval techniky biofeedbacku a zavedl pojem „Sensory Motor Amnesia“ a „Sensory Motor Awereness“ – což jsou dnes (spolu s pojmem „pandiculation„) klíčové pojmy jeho metodiky a tím se liší od ostatních.
„Thomas Hanna Somatic Education“ je program, který spojuje mysl a tělo a jeho ústřední myšlenkou je, že problémy, které často přijímáme jako nevyhnutelné a neřešitelné – jako je například chronická ztuhlost, deformity páteře, chronické bolesti zad a kloubů, chronická únava nebo dokonce i vysoký krevní tlak – se vůbec nemusí stát neřešitelnými nebo se vůbec nemusí objevit, pokud si zachováme vědomou kontrolu nad nervy a svaly, tedy nahradíme „smyslově-motorickou amnézii“ – vědomě „smyslově-motorickým uvědoměním“. Stejným způsobem se vůbec nemusíme stát „obětí“ věku nebo zranění. Pokud toto jednoduché cvičení budete vnímat jako svůj celoživotní program, pak můžete pomoci stejným způsobem i druhým, pouze s pětiminutovou rutinou jednou denně. (Z knihy „Somatics: Reawakening The Mind’s Control Of Movement, Flexibility, And Health“)
Metoda Moshe Feldenkraise je proto dnes už považována za „pionýrskou“, protože nejen Thomas Hanna, ale i další Feldenkraisovi žáci již vytvořili vlastní a daleko jednodušší učení, které z původní metodiky částečně vycházejí, přičemž jsou stejně účinné a v konečném důsledku jsou stejně tak geniální.
Pojem „somatika a somatický“ pohyb (což znamená tělesný pohyb, protože soma je z řečtiny – tělo) se dnes ale stal módou a zaplavil i české stránky. S metodikou „T.Hanna Somatic Education“ to však nemá nic společného.
Podobně jako psychoterapie přes tělo, funguje i „vědomý pohyb“, při kterém tělo pomalu, bezpečně a postupně uvolňuje svalové napětí (zafixované vzorce), a protože je to „vědomý“ pohyb, mozek zároveň přepisuje starý program a přijímá nový, tentokrát ale zdravější a prospěšnější.
A jak už víme, fyzická a duchovní stránka člověka je jedna od druhé neoddělitelná a měla by být ve vzájemném souladu, pokud si chceme udržet zdraví a být stále i „mentálně“ fit. Jako když světlo a stín patří k sobě.
Moji osobní zkušenost s vědomým pohybem bych popsala asi takto:
„Vnímáš sebe sama v prostoru, pohodlně a bez úsilí dýcháš a zároveň se jemně a vědomě pohybuješ, vnímáš svoje svaly, vnímáš klouby, vnímáš vnitřní spojení těla – v klidu i v pohybu – a objevuješ dokonalý svět svého fyzického těla. Tvoje tělo se postupně zbavuje napětí, uvolňují se svaly, fascie a uvolňují se nejrůznější chemické i energetické blokády, které v něm byly nahromaděny. Tvoje tělo se postupně začne uvolňovat natolik, že se pohybuje volně a nenuceně, jako když pluje prostorem nebo volně plave ve vodě. Ta změna je ohromující. Najednou zjistíš, že lépe spíš, chodíš vzpřímeně, aniž stahuješ zadek nebo zatahuješ břicho (jako dřív). Najednou sedíš rovněji, pohybuješ se volně a mizí nejrůznější omezení a bolesti. Je to neuvěřitelné a nádherné dobrodružství. Je to „cvičení“, nebo lépe – celé sekvence pohybů těla, které jsem si absolutně zamilovala.“
Pro koho je toto cvičení vhodné?
V kurzech „Thomas Hanna Somatic Education“ cvičí lidé všech věkových skupin, dokonce i lidé starší 90 let, lidé zdraví nebo po těžkých úrazech či jiných těžkých stavech a traumatech, kterým nepomohly žádné terapie, ani prášky, ani žádné „léčení“ či běžně známé cvičení.
Pokud toto unikátní a velmi jednoduché cvičení vědomého pohybu provádíte tak, jak máte – tedy velmi pomalu, s plnou pozorností – s citem a s velkou trpělivostí sami k sobě, je naprosto bezpečné a přinese vám výsledky.
V prostředí úžasné mezinárodní komunity lidí, se kterými jsem se mohla setkávat při cvičení, mi ale vůbec nedocházelo, jak těžké může pro někoho být „přepnout v hlavě“ na jiný model myšlení, než je naučený, obecně rozšířený „boj, usilování, posilování, stahování, zatahování, natahování, vtahování a podobné praktiky, které jsou obecně spojovány s pohybem“. Tohle jsem si uvědomila až u nás, když jsem se snažila předat dál, co jsem se sama naučila a co změnilo i můj „pohybový“ život.
Bohužel – naučené „myšlenkové programy a vzorce“ jsou někdy tak silné, že je pro daného člověka téměř nemožné změnit přístup k sobě a otevřít se něčemu úplně novému – a to ani pro svůj největší prospěch.
Výsledkem pak je „bezduché, mechanické cvičení“ a když není rychle „očekávaný“ výsledek, nebo naopak výsledkem takového „cvičení“ je bolest, následuje hledání viníka a hlavně hledání důvodů, proč to vlastně nedělat. Proto dnes zde dávám pouze doporučení, sdílím s vámi svoje nadšení, ale je už jen na vás, jakou cestu si sami zvolíte a jakou kvalitu života si vybíráte.
Nicméně – po půl roce trvání kurzu „vědomého pohybu“ máme tolik pozitivních výsledků, že je nelze vůbec ignorovat. Výsledky ale mají pouze ti, kdo skutečně pochopili, o co při tomto cvičení jde, nehledali důvody proč to nejde, ale hledali způsob jak to dělat dobře. ***
***Vědomý pohyb jsem se učila u Viky ještě před kurzem, ale pak dva dny na kurzu byly pro mě daleko větší zážitek. Ze začátku to vůbec nebylo lehké, protože nejtěžší ze všeho je, uvolnit se a vnímat každý, i nejmenší pohyb v těle. Uvědomovat si, co se děje v těle při navození pohybu, to je to nejtěžší ze všeho. Nové pohyby těla a pak i dech jsem si přidávala pomalu, postupně. Nešlo to hned, ale nevzdávala jsem to. Jsme zvyklí na všechno spěchat a tohle mě učilo být víc trpělivá k sobě, víc se vnímat, netlačit na sebe.
Po měsíci jsem se cítila už mnohem volnější, ale po dalším měsíci už jsem mohla vidět první výsledky. Teď mě toto cvičení baví a hlavně fascinuje. Ještě nikdy jsem se necítila tak „pevná“ ve svém těle, vybíhám schody bez potíží, ohnu se až na zem, aniž by mě bolely záda. Moje tělo je volnější a zároveň pevnější. Bez problémů ujdu i několik km – z plochých chodidel se mi tvoří klenba ! Nemůžu tomu věřit. Nebolí mě ani haluxy, nemám oteklé nohy. Než jsem začala tento pohyb cvičit, často jsem nemohla ani vstát z postele. Mívala jsem takové závratě, že jsem nemohla vyjít z domu. Po více jak čtyřech letech (po velké operaci ucha) naprosté absence spánku najednou spím, a dokonce se mi kvalita spánku mnohonásobně zlepšila. Můj nervový systém to zřejmě vnímá nejlépe, protože mi najednou přestaly i moje obrovské výkyvy nálad. Vrací se mi vitalita, chuť do života, spokojenost, můžu „normálně fungovat“, což se nedá říct o mém předchozím přežívání. Neskutečně děkuji za to, že jsem se toto cvičení mohla naučit. Teď vím, že určitě už nechci přestat. Pavlína
***S vědomým pohybem jsem musela začít tak pomalinku, že první týdny jsem dělala jen ten první a základní pohyb (nic víc) – ale pomaličku jako šnek, abych se naučila vnímat, co se děje v těle a aby se mohlo uvolnit napětí, které jsem držela ve svalech, a dokonce v celých částech těla. Dlouho mi trvalo, než jsem dokázala to napětí povolit. Teprve potom jsem se učila dýchat a postupně jsem si přidávala to ostatní . Teď cvičím už jenom vědomý pohyb a moje tělo už úplně jinak reaguje, přestaly mi trnout ruce a nohy, narovnává se mi páteř, uvolňují se mi klouby, takže mi začínají znovu „fungovat“ (předtím mi řekl doktor, že na bolest kloubů už si musím zvyknout, že to je věkem). Jak se mi navrací pohyb, vrací se mi lepší nálada a mám mnohem víc energie do života. Jana
*** Jsem moc ráda, že jsem se mohla tohoto kurzu zúčastnit, protože já se konečně začínám volně hýbat a vrací se mi sebevědomí. Ale trvalo to !!! Vůbec jsem nebyla schopná dělat ani ten základní pohyb, pořád jsem zatahovala zadek, podsazovala pánev, stahovala jsem břicho – bylo moc těžké to přestat dělat.
Ale teď jsem šťastná, že jsem se na to nevykašlala, úplně se mi mění chůze, tvoří se mi pas aniž bych chodila někam posilovat, tvoří se mi svaly !! Je to neskutečné, jaké změny provede s tělem tak jednoduchý pohyb – pokud ho provádíme jinak, než jsme byli až doteď zvyklí – dělat pohyb a zároveň necvičit, to je těžké ale dnes se tomu už musím i smát. Cvičím denně a už nepřestanu. Jarka
***Velmi zkráceně – cítím obrovské uvolnění ramen a krční páteře, zpevňuje se mi břicho kolem pupeční kýly a zmenšuje se mi diastáza. Je to pro mě obrovská motivace k pravidelnému cvičení. Alda
***Co mi ten kurz dal ? Uvědomila jsem si, že se můžu mít ráda taková, jaká jsem a taky vidím, jak lehce se dá zdravě hýbat (cvičit a užívat si ten pohyb). Pája
*** Co říkám já? Po roce cvičení můžu říct, že jsem se zbavila chronické bolesti zad, hlavně v bederní páteři a tento stav si opravdu užívám. A navíc, zlepšila se mi pohyblivost celého těla, hlavně pohyblivost všech kloubů, ale taky hrudníku, ramen a lopatek. Moje tělo je volnější a zároveň mnohem pevnější. Zbavila jsem se „hrbu“ za krkem, protože mě jednoduše děsí představa, že by to bylo s postupujícím věkem už jenom horší, pokud s tím něco neudělám. A jestli ten pohyb nazvu „pohyb nebo cvičení“ – dělám ho jen pro sebe, dělám ho pro svůj lepší pocit, dělám ho pro radost a proto, abych si co nejdéle zachovala funkčnost a pohyblivost a abych se nestala závislou na tzv. odbornících a prášcích od bolesti.
A jak říkají ostatní, co to pochopili, už nechci přestat. viki
Moje doporučení
Velkou prvotní inspirací a první průvodkyní vědomým pohybem pro mě byla velmi charismatická dáma, paní Martha Peterson. Tato žena na mě okamžitě zapůsobila svou nádhernou postavou, ladností pohybu, svým ohromným nadšením pro věc (což je mi velmi blízké) a především tím, že je přibližně ve stejném věku, jako já – to mě jisto jistě oslovilo nejvíc. Vyjímečná je i tím, že na svých kurzech poskytuje ohromnou profesionální podporu, včetně individuálního přístupu pro každého, kdo to potřebuje, což není zcela běžné. Jsem vděčná, že jsem prošla právě jejími kurzy, které se mi staly ideálním základem pro objevování dalších přístupů, protože toto cvičení mi dává naději na mnohem lepší kvalitu života s přibývajícím věkem.
https://essentialsomatics.com/clinical-somatic-education/
