Skip to content

Mýtus – duchovní lidé nemají Ego

Jedním dechem jsem přečetla knihu Anity Moorjani „Co když je to nebe“, i když bych mohla mít pocit, že už mě nic z těchto knih nemůže překvapit.

Víte co mě překvapilo nejvíc ? Jak moc se podobají moje i její názory, které se nebojím hlásat už mnoho let, i když se často velmi liší od názorů ezoterického světa.

Tak například EGO.

Já tvrdím, že Ego je součástí  mysli a je vnějším projevem Já (esence Já) a bez Ega nejsme schopni žádného projevu ve hmotném světě. Je pečující, ustarané, milující a ochraňující, ale za jeho starostlivost pak později zaplatíme vysokou daň. To znamená, na samotném počátku pro nás hledá ochranné a obranné mechanismy, abychom netrpěli a abychom se naučili v tomto světě protikladů – hmoty, přežít. Neustále pro nás „mapuje terén“ – prostředí, ve kterém se nacházíme, hledá protiklady, srovnává a analyzuje, posuzuje a vyhodnocuje.

Ale Ego posuzuje, analyzuje a vyhodnocuje vždy pouze na úrovni věku i zkušeností, které postupně získáváme, jinými slovy pod vlivem dřívější zkušenosti a pod vlivem našeho přístupu k této zkušenosti.

Pravdou je, že Ego dělá závěry ze svých analýz neustále a začíná v nejranějším věku, tedy už v období prenatálního vývoje a zejména když se narodíme. Ale malé dítě neví, co se děje, když maminka pláče, neví, co se děje, když se dospělí hádají, neví, co se děje, když je kritizováno, souzeno, odsuzováno či odmítáno. Do jeho tří let věku nemá totiž ještě dostatečně vyvinuté části mozku, kde probíhá logické myšlení, a tak je odkázáno pouze na své pocity a emoce. Ani po třetím roce života na tom dítě není o moc lépe, protože světu dospělých nerozumí a Ego neustále provádí analýzy, posudky a závěry. Bohužel zkreslené a pokřivené závěry, jako pravdy, založené na zkušenosti dětské mysli.

Proto dítě prožívá traumata i tam, kde traumata nejsou, nebo naopak pro něj Ego vytvoří „ochranné programy mysli“ tam, kde traumata jsou, ale dítě by je nebylo schopno unést.

Jindy je dítě schopno obvinit sebe sama, když se maminka trápí, nebo není všechno tak, jak „by mělo“, podle něho, být.

A právě tady vstupuje do hry zase Ego, jako pečovatel a ochránce, a vytvoří v mysli „ochranný program“, aby se naše utrpení zmírnilo, nebo zcela pominulo.

Mozek a zejména podvědomá mysl, si mnohé z těchto obranných mechanismů, jako je způsob vnímání sebe, našich nejbližších i světa kolem nás zapamatuje, a zcela automaticky jsou uloženy jako programy v našem podvědomí – to abychom se už nemuseli starat, a Ego si ulehčí další práci. Žalostné na tom ovšem je, že pak tyto, bohužel ne vždy prospěšné programy používáme dál, zcela automaticky po celý život, dokud si to neuvědomíme, a nezměníme je. A to je ta vysoká daň, protože právě ZDE leží největší poznání na cestě člověka hmotným světem.

Právě ten „OBRAZ vnímání sebe sama“ bude pro nás rozhodující po celý život a právě od něj se bude odvíjet celá naše realita, včetně našeho fyzického vzhledu a fyziologie těla, tedy zdraví i nemoci. A právě tady začíná celá ta „duchovní práce“ na sobě.

A jistě mi dáte za pravdu, tohle za nás nikdo jiný udělat nemůže. To je naše škola života a tohle jsou naše lekce, které jsme si sami sobě předem připravili na vyšších úrovních bytí.

Tedy – zbavit se Ega nedává smysl.

Jestli je Ego vnější projev Já (toho, kdo skutečně jsem), pak se bez Ega nemám jak projevit ve hmotném světě. Daleko větší smysl mi ale dává, POCHOPIT programy, které pro mě Ego dávno v mém dětství vytvořilo a pochopit, proč se to stalo. Pochopit pocity a emoce, které tyto programy provázejí a pochopit PROČ vidím sebe sama tak, či onak. Pochopit kdy a proč jsem přijala ROLI, která mi byla vnucena, nebo kterou jsem si vytvořila, samozřejmě s pomocí mého milovaného Ega, abych přežila – tedy tím myslím, abych byla akceptována a milována. Nejprve rodiči, potom společností jako takovou, protože všichni chceme být součástí nějakého celku, ať je to rodina, přátelé, nebo škola, práce.

Celý život v podstatě hledáme lásku a přijetí, chceme být uznáni, chceme být milování a chceme být akceptování takoví, jací jsme.

Ale pravdu o nás samých jsme si pokřivili na samotném počátku.

Duchovní práce na sobě je najít sebe sama, tu dokonalou, krásnou bytost, která není o nic lepší ani horší než druzí, je dokonalá, jen to neví.

Duchovní práce na sobě je najít cestu k sobě, pochopit Ego a být s ním v souladu.

Ego pak zcela mění svoje kvality a je mým dobrým sluhou i přítelem a dobrým rádcem, pokud si to budu přát. Ale nezaujímá už první a hlavní místo a neřídí můj život, protože ten, kdo potom můj život pak řídí – vědomě – jsem Já.

Tenhle výklad Ega se ale mnohým ezoterikům nelíbí, protože znamená skutečně, opravdově a smysluplně pracovat na sobě. Je to práce, a někdy je to dokonce pěkná dřina, která chce kus odvahy a pevnou vůli k novým činům, protože duchovní svět prostě oklamat nelze !

Nemá to nic společného s pozitivním myšlením, tedy ve smyslu, že dělám, tedy předstírám, že to, co mi škodí, neexistuje a nahradím to nějakou formulí, která mi má prospívat. To je ale popírání skutečnosti, a to nemá s pozitivitou co do činění.

Ve skutečnosti popírání způsobuje mnohem víc škody, než prosté vyjádření sebe sama včetně emocí, které se nemusí každému líbit a přesto mohou být prospěšné.

Toto je můj názor, přesto, že není příliš populární, nic na něm neměním, a léta praxe i vlastní zkušenosti mi dávají za pravdu.

 

Co říká Anita Moorjani o EGU :

Mám-li přežít a prosperovat v tomto fyzickém světě, nutně potřebuji všechny součásti sebe samé, včetně svých emocí, mysli a Ega.

Ego nám poskytuje pocit identity, individuality.

Umožňuje nám poznat, kdo jsme jako jedinci, a vyjadřovat naši jedinečnost. Kdybychom Ego nepotřebovali, nenarodili bychom se s ním.

I když jsme všichni propojeni a všichni jsme jedno, bylo by to pro nás v tomto hmotném světě nesmírně složité, kdybychom neměli Ego, které nám dává určité ponětí o tom, kde Já končím a někdo jiný začíná. Ego potřebujeme, abychom byli schopni rozlišovat, stejně jako se učíme rozeznat modrou od zelené nebo vanilku od čokolády. Kdybychom neměli schopnost rozlišovat – na základě porovnávání a rozdílnosti – pak by ve skutečnosti v tomto světě vůbec ni neexistovalo.

Ego je náš nejlepší přítel. Co když je to všechno zase jinak, než nám říkají?

Co když Ego ve skutečnosti vůbec není náš nepřítel ? Co když je potíž spíš v přesvědčení, že musíme své Ego potlačovat ? Přišla jsem na to, že věřit, že Ego se musí za každou cenu popírat, má úplně opačný účinek, než jaký jsem původně zamýšlela. Byla jsem potom Egem úplně posedlá, protože jsem se na něj neustále soutředila, potlačovala ho, znehybňovala ho, uzavírala, odstrkovala a kontrolovala. Nutilo mě to všelijak se křivit a bránilo mi to vyjádřit, kdo opravdu jsem.

Nicméně, čím víc se mám nyní ráda a přijímám své Ego, protože si uvědomuju, že je to nezbytná součást naší existence ve fyzickém světě, tím je pro mě jednodušší vidět i za něj a uvědomovat si své nekonečné Já, které zahrnuje i Ego a zároveň ho transcenduje.

Co když je to tak, že čím víc se miluju, tím menší mám potřebu své Ego nafukovat pomocí zveličování, vytahování se a naparování ? Co když opravdová láska k sobě samému znamená, že nemusím své Ego neustále bránit a obhajovat a že nepotřebuju, aby mě milovali ostatní a chovali se tak, aby to uspokojovalo moje Ego ? A já jsem zjistila, že v mém případě to přesně tak bylo.

Čím se mám raději, tím méně se ztotožňuju pouze se svým Egem, protože vím, že jsem něco mnohem většího a že existuju s Egem i bez něj.

Když se narodíme, vstoupíme do těla, máme vědomí a máme Ego. Proto tomu říkáme „stav duality“, dvojnosti. Ale ve stavu „nedvojnosti“ jsme čiré Vědomí, jako jednota. A v tomto stavu nemůžeme poznat například rozkoš, protože tam neexistuje bolest. Nemůžeme poznat radost, protože tam neexistuje utrpení. Zde, ve fyzickém světě, můžeme pociťovat radost jen proto, že víme, jaké to je, necítit ji. Cítíme bolest, protože víme, jaké to je, být bez bolesti.

Díky Egu máme kontrastní referenční body, které ve stavu nedvojnosti neexistují. Nejsou tam žádné protiklady. Existuje tam pouze jednota, což znamená, že mimo Já není nic.

Měla jsem pocit, že si „sestup“ sem volíme, abychom mohli zažít skutečnost oddělení – a k zakoušení této skutečnosti a prožívání pocitů naprosto nezbytně potřebujeme Ego. Bez Ega bychom se ocitli zpět ve stavu nedvojnosti, tedy čirého Vědomí.

Je to právě Ego, co nám pomáhá poznat, kdo jsme a proč jsme na tomto světě, který je tvořen protiklady. Nikdo nemůže znát naše pravé Já lépe, než my sami. Jen my máme přístup do hlubin našeho nitra, k té části, která opravdu ví, kdo jsme, proč jsme tady a co potřebujeme, abychom žili co nejlépe.

Společnost nám ale bere odvahu, abychom kladli tyto otázky a zkoumali, kým doopravdy jsme.

Naopak, jakmile začneme chodit do školy, většinou nás učí, že zabývat se poznáváním sebe sama je ztráta času a luxus, protože zajímat se sám o sebe je egoistické. Výsledkem je, že mnozí z nás, kteří touží poznat sami sebe hlouběji, se o to přestanou pokoušet, protože se bojí odsuzování.  A tak otáčíme knoflíkem Ega směrem k nižším hodnotám, víc a víc potlačujeme to, čím jsme sem přišli být, a jsme stále víc a víc v nerovnováze.

Věřím, že uvědomovat si sám sebe je to nejlepší, co můžeme udělat pro sebe – i pro ostatní. Znát sebe znamená vědět, co mě činí šťastným a co ne. Znamená to mít dostatek uvedomění, abychom si vybrali cestu, která nás povede k většímu pocitu lásky a pohody. Také to znamená uvědomovat si, že jsme daleko expanzivnější, mocnější a že jsme úžasné bytosti, schopné předávat lásku a uvědomění i ostatním. Ukazovat své plně realizované, radostné, opečovávané Já s oběma „knoflíky“ otočenými na maximum, místo bojácného, nefungujíccího já. A to je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.

Pohled Anity Moorjani na problematiku Ega je z knihy : Co když je to nebe ?

A jak to vnímáte vy ?