Kniha není ani napínavý román, ani odborná literatura. V podstatě místy čteme sami o sobě a místy žasneme, jaké jevy jsou všude kolem nás, ale nás dosud ani nenapadlo, uvažovat o nich stejným nebo podobným způsobem, nebo je ani nevnímáme. Líbí se mi jazyk, kterým autorka mluví i její humor, někdy ironie, někdy lehký sarkasmus, někdy jen prostá, ale vtipná úvaha podle momentální nálady vypravěčky Ady. Ale ve všem je mnohem víc, než to vypadá na povrchu.
Pavla Horáková je podle mého soudu velmi originální vypravěčka (trochu mi svým humorem připomíná Hrabala) s obrovským talentem pozorovatele, která umí rozvést i tu nejbanálnější situaci k dokonalosti a často se neubráníte smíchu, hlubokému zamyšlení nebo obojímu.
Z knihy:
“Svět je v podstatě počítačová hra. Všechno existuje současně: minulost, přítomnost, budoucnost – protože všechno už je předem nahráno na serveru. Dopředu jsou dané všechny možnosti, kterými se individuální hra může odvíjet. Je to hra o více hráčích a každý máme svého avatara.”
“Takže to, kdo jsem, jsem si na začátku vybrala?”
“Jistě, pohlaví, postavu, barvu očí, hendikepy, všechno. A hraješ dobrovolně. Akorát neznáš pravidla, ta se učíš za pochodu. A většina lidí nemá čas a prostor přemýšlet o hře samotné, jsou rádi, když se světem zvládnou nějak protloukat bez velkých ztrát a postoupit aspoň do dalšího levelu.
Do vyšších úrovní se dostaneš, když splníš podmínky, akorát že nevíš, jaké ty podmínky jsou. A nejsou to zkoušky typu maturita nebo řidičák. A když tu zkoušku nezvládneš, dostaneš šanci vrátit se do stejnýho bodu. Taky ve hře existujou uzly, který jsou daný. Jakkoliv se hra vyvíjí, máš v ní několik pevných bodů, do kterých se dostaneš, ať děláš, co děláš. Jeden takovej bod třeba je, že my dva se potkáme.”
“A když máš dost bodů – klidně i z předchozí hry, můžeš třeba přeskočit level. Nebo si za ně pořídit superschopnosti. A úplně nejvýhodnější je, když vidíš do toho programu, protože pak umíš obcházet ta pevná pravidla a můžeš překračovat přírodní zákony, které jsou stejně arbitrární.”
“Že by tedy světci nebo mystikové, kteří dokážou konat zázraky, byli jen pokročilejší hráči, kteří mají ve hře víc pravomocí, protože mají náskok z minulých kol a rozumí principům za jevy?”
„Ta počítačová hra, o které Kaspar mluvil, je Velké dílo. Alchymické dílo není jen nějaké patlání se v tyglících s tinkturami a snaha zbohatnout zušlechťováním kovů. To jednotlivý lidský život jako takový je magnum opus, vykonáme ho celou svou existencí a dovršíme ho okamžikem smrti. Naše práce, náš úkol je to, co máme ve hvězdách. Naše talenty nám napovídají, co máme činit, abychom stvořili sebe. Opracováváme vnější svět a zároveň tím obrábíme sami sebe. Naše zaměstnání ve vnějším světě slouží k tomu, abychom zpracovali odpovídající části svého nitra. Lékaři se léčí, učitelé se učí, umělci se zkrášlují, kuchaři se krmí. Nejsou to nízké kovy, které povyšujeme na zlato, nýbrž jde o naše nezušlechtěné, surové složky, které soustavnou prací a skrze vzájemné vztahy tříbíme, abychom v příštím kole mohli hrát hru s větším náskokem.”
Kniha se mi moc líbila a doporučuji. Je to skvělý oddych.
