Věděla jsem o krásné a velmi motivační knize Anity Moorjani „Dying to be Me“ – Musela jsem zemřít (překladatel do češtiny jaksi zapomněl na důležitý dovětek, který je v názvu knihy „abych byla sama sebou“), ale nevěděla jsem, jaké poklady skrývá její druhá kniha „Co když je to nebe?“.
O knize mi nadšeně vyprávěl Lukáš, se kterým jsem se poprvé setkala před rokem na kurzu Kranio I, ale on kurz nedokončil, protože jeho psychické a zdravotní problémy mu to zkrátka neumožnily. Letos ale Lukáš přišel dokončit kurz a já jsem stále v němém úžasu, jak obrovská změna u něj nastala. Člověk, který tak nesmírně trpěl, že nevydržel ležet na stole a nemohl si přes bolesti a křeče užít tuto nádhernou terapii se změnil tak, že jsem jej nepoznala. Klidný a vyrovnaný mladý muž, který se postavil k terapii tak, jako by ji už dávno uměl a znal a tentokrát si ji i dokázal užít. Nepřipisuji si žádné extra zásluhy, Lukáš na sobě skutečně pracuje už několik let, ale z jeho proměny jsem tak nadšená a šťastná s ním, že to nedokážu popsat. Nesmírně si ho vážím za to, co dokázal, protože já dobře vím, že to vůbec není lehké. Je opravdu dalším příkladem toho, že když se člověk přestane bát, nenechá si vzít svou vnitřní moudrost a sílu, které máme všichni hluboko v sobě, nebo si ji zkrátka „vezme zpět“, když převezme za sebe zodpovědnost, jde všechno. A pak je jedno, jak se vaše nemoc jmenuje a jestli vám říkají, že se nedá léčit. Setkávám se s lidmi, kteří ukazují opak, a já sama jsem tím prošla.
Možné to je, protože léčení , ale především – vyléčení – je totiž v nás. Ale není to pouze o léčení fyzického těla, jak jsme zvyklí. My se hlavně musíme vyléčit ze „vzorců a programů“, kterým jsme uvěřili a na jejichž základě jsme vybudovali svůj život a je jedno, jestli nám je někdo podsunul vědomě nebo nevědomě dávno v dětství, nebo jsme je zkrátka převzali jako naučené vzorce a požadavky rodiny a společnosti. A buďte si jisti, že to, co jsme nepřejali od druhých, jsme si spolehlivě vytvořili sami, na základě dětských pocitů, které nás pak pronásledují celý život, ať už to chceme slyšet nebo ne.
Tato kniha Anity Moorjani „Co když je to nebe“ je další z celé řady knih, která se touto problematikou zabývá, protože právě tady leží KLÍČ k naší svobodě. Svobodě ve smyslu – být zdraví a žít plnohodnotný život, svůj život, ne životy druhých. Rozdíl mezi knihami je totiž v tom, zda obsah můžeme přenést do svého života a je-li možné jej prakticky využít. A právě tato kniha to všechno v sobě má.
Anita zde popisuje velmi důležité a stěžejní události z jejího osobního života, kde se najde prakticky každý, protože tyhle „modely myšlení a prožívání“ žijeme všichni, i když s malými odlišnostmi. Jsou totiž nastaveny jako předloha pro nás všechny v kolektivním vědomí, a patrně jsou součástí našich učebních lekcí, abychom si díky nim uvědomili a našli sami sebe. Věřím, že tato, často velmi zatuchlá, stará schémata a dogmata můžeme změnit, ale jen tehdy, dovolíme-li si z nich vystoupit. Pokud je ale aktivně – jako dramata života – žijeme, budou nás držet v pasti a my budeme věřit, že jsme bezmocní, že nemáme žádnou hodnotu a musíme žít pro spokojenost druhých, a tím i celého systému. Do tohoto „modelu“ však automaticky patří nemoc , jako NE – MOC, nemohu, jsem neschopný, tedy předávám za sebe zodpovědnost druhým.
Takže přátelé – chcete ve svém životě změny ? Ale ty změny za vás nikdo neudělá. Ani doktor, ani léčitel, ani kamarádka, ani přítel ani kamarád. Ty změny musí udělat V SOBĚ každý sám.
Teprve pak se změní všechno.
Jelikož už „slyším“ otázku : „A co malé děti?“ Pak za ty odpovídá především matka, tedy ten, kdo jako první musí udělat změny, je ona. Od toho se pak odvíjí všechno ostatní.
A ze svých kurzů a zkušeností už takových maminek znám opravdu hodně a nesmírně si jich vážím. To je totiž jediná šance, jak pomoct svým dětem, zejména jde-li o nemoc či jiná trápení.
