O tom, že je Země živý organismus, psal už před šesti tisíci lety Hermes Trismegistos ve svém díle Smaragdová deska, které se zachovalo až do dnešních dnů.
Z dalekých nebeských výšin k Zemi neustále proudí světová duše, nevyčerpatelný koncentrovaný zdroj světla a ohně, který projde přes veškeré sféry až k nám. Takto se Země nadechuje. Přesně takový vliv má na Zemi centrum ohně, jež představuje Slunce. Od Země neustále vycházejí emanace, jejichž úkolem je očistit planetu od nashromážděných nečistot. Tak vypadá zemský výdech.
Dlouhou dobu považovali vědci ( bohužel mnozí dodnes ) tento výrok za pouhý poetický mýtus.
Před několika lety však získal zcela reálný základ díky výsledkům mnoha experimentů.
Naše Země skutečně nepohlcuje pouze sluneční záření, ale také vyživující proudy vesmírné energie, která má vliv na existenci života na Zemi. Vědci nazývají tyto proudy torzními vlnami a toto podivuhodné „dýchání“ Země bylo zaznamenáno, změřeno i zdokumentováno.
Jak tedy vypadá energetické pole Země a kde se nacházejí základní centra výměny informací mezi Vesmírem a naší planetou ?
Starořecký filosof Platon kdysi tvrdil, že Země se podobá koženému míči, který je sešitý ze dvanácti rovnostranných pětiúhelníků a z dvaceti rovnoramenných trojúhelníků. Jejich spojnice (švy) představují energetická centra neboli čakry Země (analogicky s čakrami člověka).
Když odborníci na biolokaci zkoumali zeměkouli, objevili právě takový systém čaker, přičemž vyšlo najevo, že část z nich kosmickou energii přijímá (čakry světlé barvy) a zbytek vyzařuje zemskou energii (tmavé čakry).
Na západní polokouli bylo napočítáno sedm světlých čaker, naopak na východní polokouli jich bylo nalezeno čtyřikrát více. Také tmavých čaker bylo na východě dvakrát více než na západní polokouli. Co to znamená ? Je známo, že všechny vyspělé civilizace se rozvíjely právě v oblasti uvedených energetických zlomů.
Centrální energetická osa protíná severní, resp. jižní pól.
Severním přichází energie z Vesmíru a prostřednictvím jižního odchází nepotřebná a zpracovaná energie Země.
Tato globální energetická síť funguje nepřetržitě, a podporuje tak kosmické a zemské pole.
Energetický systém Země však do sebe zahrnuje také složité propletence dobných energetických sítí, z nichž nejznámější jsou Hartmannova mřížová síť, která vede rovnoběžně s poledníky a Curryova síť s rozměry buněk 2×2,5 m a 5×6 m. Hranice mezi jednotlivými buňkami je 60-80 cm. Jejich důležitou předností je binárnost, tedy schopnost střídat světlé a tmavé buňky, které přijímají či vydávají energii kosmického a zemského pole.
Tyto buňky fungují nepřetržitě, hranice mezi nimi se však mění v závislosti na denní době a různých vlivech vesmíru.
Výsledkem je rozšíření nebo semknutí jednotlivých polí sítě a takový jev se nazývá dýchání Země.
Několikaleté pozorování těchto jevů prokázalo, že frekvence vdechů a výdechů závisí na denní době, ročním období a zeměpisné šířce.
V mírném pásmu se v létě pohybuje mezi 30-40 minutami, na rovníku pak v průběhu celého roku činí až 130 minut.
V noci dýchání prakticky ustane a hranice buněk zůstane beze změny.
Poprvé se Země zhluboka a dlouze nadechne s prvními paprsky slunce a doslova „hltá“ světelnou kosmickou energii, což se projevuje rozšířením hranic světlých buněk a semknutím tmavých.
Poté dojde ke stejně mohutnému výdechu, plocha tmavých polí se zvětší na úkor světlých a následuje normalizace rytmického dýchání až do soumraku, přičemž všechny živé bytosti na planetě Zemi čerpají blahodárnou kosmickou a sluneční energii.
V noci vše usne a spí až do dalšího rána.
Sezonní výkyvy charakterizuje slabší prvotní nádech a slabší proud přijímané energie na podzim a v zimě v mírném pásu. Na rovníku se odchylky během roku neprojevují, proud kosmické energie je konstantní.
Zkoumání těchto jevů přineslo však i další velmi pozoruhodná zjištění.
Ukázalo se, že dýchání Země reaguje také na události, které se odehrávají v okolním kosmickém prostoru.
Například v roce 1997 při přeletu Halleyovy komety se frekvence dýchání Země zvýšila z obvyklých 30-40 minut na dobu kolem jedné minuty a tento stav trval až do února 1998. Země se doslova zadýchala. Změny však pocítila nejen naše planeta, ale my všichni. V těchto letech došlo k náhlému nárůstu chronických onemocnění a mnoho dalšího.
Z dlouholetého výzkumu, který byl ukončen v roce 1991 jednoznačně vyplynulo, že:
Země je živoucí organismu a je nositelkou našeho bytí, je živou bytostí, která je prosycena energií.
Ve vesmírné hierarchii zaujímá mnohem vyšší místo než člověk
Země je obklopena magnetosférou, která vše živé chrání před ionizujícím kosmickým zářením.
Vědci neustále monitorují stav Země, ale obzvláště pozorní byli dne 11. srpna 1999. Proč právě v tento den?
V tento den mělo dojít k zatmění Slunce, o kterém se zmínil i Nostradamus: „Rok 1999, sedmý měsíc, z nebe sestoupí velký vládce hrůz….“
Co se vlastně stalo? Zdá se, že nikdo z nás nezaregistroval žádnou změnu, i když se skoro všichni obávali konce světa.
Na základě vyhodnocení výsledků měření, které byly s mimořádnou pozorností tento den provedeny, dospěli vědci k závěru:
V okamžiku, kdy měsíc překryl sluneční kotouč, prožila Země silný šok a hodnoty jejího geomagnetického pole se radikálně změnily.
Naše planeta vypustila naráz všechnu nahromaděnou energii, načež její potenciál začal prudce klesat, a v jednom okamžiku byl dokonce roven nule.
Následně se Země postupně vzpamatovávala ze stavu „klinické smrti“, znovu začalo pracovat elektromagnetické „srdce“, ale mělo již zcela odlišné parametry. Vektor pole totiž změnil svůj směr. Naše planeta se znovu zrodila, ale v jiné kvalitě.
To, že se změnil směr vektoru magnetického pole, nenávratně způsobilo globální změny životních podmínek na Zemi.
11. srpen 1999 nejspíš zůstane výchozím datem – bodem nula – na nové časové přímce evolučních procesů na Zemi.
Začala nová epocha Vodnáře a přechod k šesté lidské rase na naší živé planetě.
(Neomezené možnosti člověka-Tichoplavov)
