Výběr z knihy Molekuly emocí, autorky Dr. Candace Pert :
V roce 1884 vydal asistent profesora filosofie na Harvardu William James esej „Co jsou emoce?“, ve které v podstatě položil základy teorie založené na vlastním sebepozorování a všeobecných znalostech fyziologie. James dopěl k závěru, že zdroj emocí je tělesný, jinými slovy, že emoce mají svůj původ v těle, tedy že nepocházejí z mysli a že pravděpodobně ani neexistuje nějaké mozkové centrum, odkud by emoce vycházely.
Vnímáme události a máme „nějaké“ tělesné pocity. Vnímání událostí rozčeří naše vzpomínky a představy a naše fyzické pocity označíme jako emoce.
Existuje prostě vnímání a tělesná reakce.
Bezprostřední senzorické a motorické odezvy, které se objeví jako reakce na vnímání – bušení srdce, stažený žaludek, zčervenání, napjaté svaly, zpocené dlaně atd. – jsou EMOCE.
Emoce vnímáme v celém těle jako POCITY.
Skládají se z organických změn v těle, svalových i niterných, a nejsou prvotními pocity – vyvolanými přímo, ale sekundárními, vyvolanými nepřímo činností těla.
Tato teorie však neobstála před pokusy, které prováděl Jamesův student Walter Cannon, experimentální fyziolog (autor knihy Wisdom of the Body ).
Cannon v roce 1927 vysvětlil činnost sympatického vegetativního nervového systému takto:
Jeden nerv, nazvaný „vagus“ – bloudivý nerv – vystupuje ze zadní části mozku otvorem ve spodní části lebky (foramen magnum), pak se rozvětvuje a přechází do svazků nervových buněk neboli ganglií, podél obou stran míchy se pak rozvětvuje do mnoha orgánů včetně zřítelnice oka, slinné žlázy, srdce, průdušek, plic, žaludku, střeva, močového měchýře, pohlavních orgánů a nadledvinek (které vylučují hormon adrenalin).
Když při experimentu došlo ke stimulaci bloudivého nervu (nervus vagus) v dolní části mozku těsně nad hypofýzou, došlo k fyziologickým změnám ve všech těchto orgánech, stejně jako když se tělo ocitne v nouzové situaci (například ohrožení života, stres atd.)
Výsledkem stimulace hypotalamu například bylo rychlé přesměrování krve z trávicích orgánů do svalů pro reakci „bojuj nebo uteč“ (trávení může počkat, až pomine stav nouze) a zvýšená tvorba adrenalinu, která stimulovala srdce a způsobila, že játra uvolnila dostatek cukru pro okamžitou energii.
Cannon dokázal dokonce přesně změřit, jak dlouho trvalo od okamžiku stimulace hypotalamu (elektrickým šokem) až po okamžik, kdy se objevily tělesné změny v průtoku krve, trávení a srdečním tepu, jako výsledek šoku a došel k závěru, že tyto tělesné změny jsou příliš pomalé, než aby mohly být příčinou emocí. Jeví se spíš jako výsledný efekt, způsobený emocí.
Stejně tak umělé vyvolání tělesných změn, které jsou typické pro silné emoce, nevyprodukují další známky této emoce.
Kromě toho Cannon prováděl experimenty se zvířaty, u nichž odstranil bloudivý nerv, tudíž neměly proběhnout tělesné změny, ale ta se dál chovala emocionálně, pokud se ocitla ve stavu ohrožení.
Podle závěrů Cannona je hypotalamus sídlem emocí, které se do těla šíří prostřednictvím nervového propojení hypotlamu se zadní částí mozku, nebo mozkovým kmenem, nebo prostřednictvím hypofýzy.
Dr. Candace Pert PhD. zastává názor, že oba mají pravdu – James i Cannon.
Ve skutečnosti to, co se děje, probíhá současně.
Jak by bylo jinak možné, že emoce transformují tělo, a to buď tím, že vyvolají onemocnění, nebo ho vyléčí, zachovávají zdraví, a nebo ho ohrožují !
K pochopení tohoto fenoménu může přispět pochopení „biologické zpětné vazby“, což je technika používání monitorovacích zařízení pro měření různých tělesných funkcí (například srdeční frekvence nebo průtok krve), jako kroku ke kontrole těchto funkcí.
Biologická zpětná vazba umožní obyčejným lidem (nejen meditujícím nebo jogínům) dosáhnout stavu hluboké relaxace, kdy mohou vědomě kontrolovat fyziologické procesy, u kterých se dříve předpokládalo, že jsou autonomní a nedají se ovlivnit vědomým zásahem.
Dnes je tato metoda známá jako Biofeedback.
Biofeedback ( biologická zpětná vazba ) je terapeutický postup, který zahrnuje měření osobních fyziologických veličin jako krevní tlak, tep, teplotu, pocení, svalové napětí (EMG) v reálném čase a jejich prezentaci ve vhodné formě pacientovi. Pacient je do jisté míry schopen tyto hodnoty ovlivnit vůlí a tím se naučit je alespoň částečně ovládat.
Podstata metody biofeedback je toto:
„Každá změna ve fyziologickém stavu je doprovázena odpovídající změnou duševního emocionálního stavu, vědomou či nevědomou a naopak, každá změna v duševním emocionálním stavu, vědomá či nevědomá, je doprovázena odpovídajícími změnami ve fyziologickém stavu.“
(Za otce metody Biofeedback je považován Neal Miller, psycholog a neurovědec)
Na základě všech dosavadních zjištění už si dál nemůžeme myslet, že limbický systém mozku (amygdala, hippocampus, hypotalamus) je jediným „sídlem“ emocí, protože v těle existují další místa vysoké koncentrace téměř všech neuropeptidových receptorů.
Je to například zadní strana míchy, která je první synapsí v nervovém systému, kde se zpracovávají všechny somatosenzorické informace, tedy všechny informace, týkající se jakýchkoliv tělesných vjemů, nebo pocitů, ať už je to dotyk na kůži, nebo pocity vzniklé při pohybu orgánů, které zajišťují naše tělesné procesy.
Téměř každý peptidový receptor, včetně opiátových, lze nalézt v oblasti míchy, která filtruje příchozí tělesné pocity.
Téměř ve všech místech, kde do nervového systému vstupují informace z některého z pěti smyslů – zrak, sluch, čich, hmat, dotek – najdeme vysokou koncentraci neuropeptidových receptorů.
Tato místa získala pojmenování „uzlové body“, protože právě sem je směrováno největší množství informací, které jsou přenášeny axony a dendrity nervových buněk orgánů a tkání.
Tyto uzlové body jsou pravděpodobně přizpůsobeny tak, aby byly přístupné téměř všem neuropeptidům, když dělají svou práci, zpracovávají informace a tím umožňují jedinečné neurofyziologické změny.
EMOCE a POCITY jsou tudíž složitě propleteny v obousměrné komunikační síti, ve které se jedno může změnit na druhé. Tento proces obvykle probíhá na nevědomé úrovni, ale za určitých podmínek může probíhat i vědomě (s vědomým záměrem).
Když se smyslové informace pohybují přes jednu nebo více synapsí, všechny procházejí FILTREM, jako filtračním procesem. Zde vstupuje smyslová informace do vědomí.
Filtrační proces rozhoduje, kterému podnětu dáme v daném okamžiku větší či menší pozornost a je podmíněn množstvím a kvalitou receptorů na těchto uzlech.
Tato kvantita i kvalita receptorů je podmíněna mnoha faktory, kromě jiných i naší předchozí zkušeností nebo zkušeností z dětství, dokonce i tím, co se událo v bezprostřední minulosti.
Skutečnost, že PAMĚŤ je zakódována nebo uložena na úrovni receptorů znamená, že paměťové procesy jsou řízené emocemi a jsou mimovolní , ale stejně jako jiné procesy zprostředkované receptorem mohou být i řízeny vědomě.
INFORMACE
Neuropeptidy a receptory jsou v podstatě informační molekuly, které používají jakýsi kódovaný jazyk pro komunikaci mysli a těla. Je to oboustranná komunikace mysli a těla.
Informace není závislá na prostoru a čase, není omezena hmotou ani energií. Hlavní roli v pojmu „informace“ hraje POZOROVATEL.
Informace je stejná, ale rozhoduje vědomí jednotlivce, v jaké kvalitě a rozsahu informaci přijme.
POZOROVATEL hraje nejdůležitější roli v definování REALITY, protože je to právě pozorovatel, kdo určuje rozdíly ve vnímání reality.
Kvantová fyzika mluví o vědomí pozorovatele a právě vědomí pozorovatele určuje, JAK bude INFORMACE vnímána.
Existuje-li tedy INFORMACE mimo hranice času a prostoru, hmoty a energie, pak musí patřit do jiné sféry, než je konkrétní a hmatatelná oblast, které říkáme realita.
A protože INFORMACE v podobě biochemických látek emocí proudí naším tělem, pak i EMOCE musí pocházet z jiné oblasti, kromě fyzické, protože MYSL a VĚDOMÍ sestávající z informací existují jako první před fyzickou realitou, která je až sekundární a je pouhým odrazem vědomí.
Tady se informační teorie velmi shoduje s východní filosofií.
Zpětná vazba
Myšlenka zpětné vazby pochází z kybernetiky. Slovo „kyber“ pochází z řeckého „kybernetes“, což znamená „ten, který řídí – kormidelník lodě“.
Kormidelník řídí loď tím, že neustále přizpůsobuje řídící páku v reakci na informaci, nebo jako zpětnou vazbu , kterou dostává z vizuálních údajů – buď prostřednictvím zraku nebo z přístrojů.
Na úplně stejném principu funguje psychosomatická síť.
V podstatě se podobá lodi, jejíž pohyb je výsledkem série zpětnovazebných smyček. Tělo přijímá signály – informace – z pěti smyslů. Buňky těla neustále signalizují dalším buňkám prostřednictvím uvolňování neuropeptidů, které se váží na receptory. Buňky, které přijmou signál, podobně jako kormidelník, reagují tím, že vyvolají fyziologické změny. Tyto změny pak odešlou zpětnou informaci buňkám vylučujícím peptidy a sdělí jim, zda mají produkovat více či méně peptidů.
Celý systém je zdravý a je v pořádku, jsou-li tyto zpětnovazebné smyčky rychlé a nemají-li žádné překážky.
Tělo disponuje vrozeným systémem vnitřní kontroly a rovnováhy, který se nazývá HOMEOSTÁZA (poprvé koncepci homeostázy formuloval Walter B. Cannon ve dvacátých letech min. století).
Koncepci rychlých zpětnovazebných smyček ale můžeme použít vědomě při léčbě i samoléčbě.
V takovém případě je nejdůležitějším aktem SEBEPOZOROVÁNÍ, vědomí pozorovatele.
Pokud se naučíte sebepozorování, udravujete se vždy mnohem rychleji a vnímáte pak i nemoc a emoce zcela odlišným způsobem. Pak už nejste „stroj nebo robot“, který funguje nevědomě, ale začnete svoje tělo chápat jako vysoce inteligentní systém , ve kterém probíhá souvislá a rychlá komunikace, jako výměna informací mezi vědomím – myslí – a tělem.
Z webu Candace Pert:
“Neuropeptides and their receptors thus join the brain, glands, and immune system in a network of communication between brain and body, probably representing the biochemical substrate of emotion”.
„Neuropeptidy a jejich receptory se tak spojují do mozku, žláz a imunitního systému v síti komunikace mezi mozkem a tělem, což pravděpodobně představuje biochemický substrát emocí“.
