„Musíme zaměstnávat neustále jejich mysl, rozumíte?“
„A jak to chcete udělat?“
„Na co reagují lidské instinkty nejlépe? Na strach přece! Musíme je udržovat v neustálém strachu.“
„Strachu o co?“
„O holé přežití.“
„A jak to uděláme?“
„Pořádně je zaměstnáme. Ale zase přiměřeně, nemůžeme z nich naprosto vyčerpat všechnu jejich sílu. Přeci jen je potřebujeme. Viděl bych to tak na pět dnů v týdnu. Osm hodin denně. Minimálně ovšem. O víkendu se zregenerují. A můžou opět pracovat.
A peníze? Musíme ekonomiku postavit tak, aby si každý vydělal jen tak, aby splatil své životní nároky a potřeby. Nic moc navíc, rozumíte?
S množstvím peněz roste svoboda a lidi by si mohli začít dělat, co by chtěli. Kdyby si moc našetřili, dokázali by opustit své zaměstnání a založili by si své vlastní podniky. To nemůžeme riskovat.“
„Proč?“
„Vy to nechápete? Potřebujeme dělníky přece! Potřebujeme poslušné, nepřemýšlející dělníky.
Když je pořádně zaměstnáme a oni budou řešit pouze svoje problémy, nebudou mít čas se sami sebe ptát, co doopravdy chtějí, nebudou mít čas se dostat do prostoru za „myšlenky“, kde jak víme, je místo, pro čistý rozhovor s Bytím.
A to jim nemůžeme dovolit.
Nastavíme ceny nemovitostí tak, aby si museli brát hypotéky. A to je naprosto upoutá k jejich práci a strach o jejich vlastní existenci je uzemní tak, že nebudou mít žádné myšlenky na to, aby se osamostatnili. Jakkoliv.
Také jim odřízneme přístup ke kvalitním potravinám. Obklopíme je chemií. To potlačí jejich vnitřní hlas a pomalu bude ničit i jejich těla. Z čehož nám opět poplyne spousta finančních prostředků.“
„Z jejich zničených těl? Jak?“
„Ve skutečnosti to není chemie, co by ničila jejich těla. Jsou to jejich myšlenky, které právě používáním této chemie „onemocní“.
Oni nebudou vědět, že změnou myšlení můžou uzdravit své tělo. Naučíme je spoléhat se na chemii i v podobě léků. Vyškolíme lékaře, aby nedoporučovali nic jiného. Rozsejeme jasnou nedůvěru v jakékoliv jiné alternativní způsoby léčení. To bude vynikající! A samozřejmě, školky a školy, musí být nastaveny tak, aby nám tyto poslušné zaměstnance produkovaly, rozumíte?“
„No, to chápu. Ale jak je chcete nastavit?“
„Naprosto jednoduše. Děti se učí a přijímají vše, co vidí. Takže, my v nich nesmíme probouzet zvídavost.
Zasypeme je informacemi, které se budou muset naučit. Bez otázek. Bez vytváření si vlastního názoru.
Nesmíme podporovat jejich jedinečnost, v tom by mohly najít svou sílu a vyniknout nad ostatními, a to nejde.
Potřebujeme uniformitu, chápete? Takže se bude známkovat. Probudíme v nich soutěživost. A rivalitu.
A to tak, že jim vsugerujeme, že na světě není ničeho dostatek. Že je potřeba za místo na slunci bojovat.
Oni nebudou vědět, že pravdou je pravý opak! A budou se snažit být nejlepší. Ve všem. Budou se snažit dotahovat své nedokonalosti, ale budou tím pádem zapomínat se soustředit na to, v čem vynikají a nebudou podporovat svoji jedinečnost.
Zaměstnáme je honbou za studiem a získáváním informací natolik, že jejich jediným cílem bude pokud možno vystudovat vysokou školu a získat co? No? Ano! Přeci kvalitní zaměstnání!
A máme ho tady! Hotového, našeho novodobého otroka.
Chápete? No není to geniální?
„Řekl bych, že naprosto! No, ale až budete mít toho zaměstnance a on se dostane po práci domů, tak, co bude dělat?“
„Bude čučet na televizi přece! To je ten správný nástroj pro to, abychom jim všem lili do hlavy informace, které my sami chceme, aby oni zpracovávali! Takže jim můžeme podsouvat další strachy, či takové informace, aby si vytvářeli jen negativistické myšlenky.
Rozumíte?
To je uzemní. V tom shonu a jejich neustále zaneprázdněné mysli nenajdou nikdy spojení se sebou samými.
Nikdy neprocítí to stálé, opravdové štěstí, které osvobozuje. Jejich těla budou nemocná a jejich mysl také.
Budou vždy bojovat.
O pozornost, o energii, o lásku. Budou to vše chtít po druhých. A nebudou vědět, že oni sami už to dávno mají.
V tom bude naše síla. A nejlepší na tom je, protože nebudou znát nic jiného, tak to budou opakovat stále a stále dokola.
Budou to učit své děti. Systém, který se sám rozšiřuje a udržuje! No není to geniální?“
„Je. Naprosto!“
Zdroj článku: Petra Jánová
