Moje tělo je vězeň až do konce tohoto života, ale já jsem stále silná, nezkrotná, nepolapitelná….volná.
Často se mi zdají sny a jakýchsi příšerách, padajících výtazích, ale dnes v noci nastala změna. V tom snu jsem motýlem sedícím na kopretině, šťastna ze slunce pražícího na mé holé tělo bez křídel.
Jsem jako včela bez medu, přesto vděčná za úl.
Jsem slunce bez záře a mrak bez deště, přesto je můj život jedinečný.
Šťastná, psychicky zdravá a vyspělá, přesto s pouty na rukou. Mám nohy, ale sedím na židli a hledím do korun košatých stromů, dumám nad cíli svého života před sebou…
Spektrum barev, možností a těžká váha rozhodnutí, ležících mi na bedrech. Počítání a domněnka o prožitých, avšak zapomenutých chvílích minulých životů…. kolik jich bylo ?
Nebo tohle je ten první a poslední ?
Co jsem ve svém světě poznala odlišného od jiných lidí ? Nejistotu ? Tu zná snad každý.
Víru ? To je jen otázkou Vás samotných, protože nikdo Vám ji nesmí nakazovat, ba ani bránit uvěřit v její pomoc a existenci. Důvěru a něco, jako její protiklad Opatrnost ?
Snad to je právě ono, co jsem potřebovala a poznala.
Moje křidélka na zatím holém tělíčku se nakonec ukázala, slunce už také začalo hřát a včela našla první, pramalou zásobu pylu.To druhé, co hledám a nalézám po malých částečkách na cestě životem je naděje v lepší a jednodušší část cesty….
Můžu jen doufat, jak ten vězeň spoutaný, sedící v cele, bez cíle vyhlížející z malého okénka zatraceném v mřížích s pravdivým tvrzením : “ Já to nebyl, jsem bez viny! “ Ale mě to vlastně ani nevadí. Jen tu sním o vyslyšení z vaší strany….. I když se mi v životě Vašeho malého uznání nedostane, vyčítat Vám to nebudu ! Však Vy máte právo nevěřit mé osobě, mé duši zasvěcené ve víru o mé nevině.
A kdyby jste přece jen za mnou do cely, v níž jsem pro vaše oči uvězněn, přišli a zeptali se, jak se cítím, odpověděl bych Vám dvěma slovy: “ Jsem přeci volný. “
Vy němě zakroutíte nad mými slovy hlavou a označíte mě bezpochyby za blázna…
Po sepsání Vašich důkazů o mém bláznovství se ke mě začnete chovat jako lidé bez duše, jako lidé, kteří jinak, než dětinsky mluvit neumí a mě to přesto přese všechno zase vadit nebude, protože jediné, co tím docílíte je, že se ve mě zmýlíte a v očích mých budete poníženi….
Když po nějakém tom čase se opět do mé cely odvážíte vstoupit a zeptáte se mne na to samé, jako před několika lety, avšak tou pravou otázkou, která Vám mé přesvědčení o volnosti zde dokáže osvětlit, nemám důvod Vám nevěřit a neodpustit mýlku Vaší osobnosti.
Poté si prosím sedněte a zkuste bláznovi, žijícímu snad jen díky víře v nevinu a s duší sídlící v jeho hrudi, hluboko vevnitř, která se cítí stále volná a nepolapitelná, naslouchat.
Třeba Vám bude důvěřovat natolik, že Vám ukáže svůj pravý život – svět, ve kterém po celá ta léta v cele žil a ve Vašem světle rozumu blábolil ta dvě, pro Vás zcela odsuzující slova duše – Jsem přece volný – a Vy, už doufám pak svět blázna a pochody jeho mysli pochopíte, bez dalších slov odejdete a už se třeba za mnou nikdy nevrátíte.
Mně to opravdu nevadí, říkám Vám, už jste poznali a to mi stačí, věřte mi.
A přes všechno Vaše obvinění, které na má bedra stále padá už vím, že jste můj svět pochopili….
V mých očích znovu stoupnete a já Vaše názory budu brát zcela vážně. Snad Vy mě také tak berete….
Jsem jen člověk, který se cítí nesvázán k Vám. Promiňte mi, pane doktore, z ústavu právě pro ty, jako jsem já, Vy mě tu vidíte ? Ano, mé oči Vás také.
Zdravím Vás, dnes už snad po desáté a Vy mě též, ano ?
Jsem stále zapsaný pod pseudonymem, který jsem Vám tehda v nepříčetnosti a v zoufalství Vašich chyb stačil říci. A co Vy jste se schránkou plnou vzpomínek udělal ? Zavřel a spoutal.
Ano, asi máte pravdu, ale jen tu svou. Já jsem blázen….ale něco jste pane zapomněl, to Vám musím říct. Zapomněl jste mě uvěznit….
Mám nohy, ale sedím na židli a hledím do korun košatých stromů, dumám nad cíli svého života před sebou…
Spektrum barev, možností a těžká váha rozhodnutí, ležících mi na bedrech.
Počítání a domněnka o prožitých avšak zapomenutých chvílích minulých životů… Kolik jich bylo ?
Nebo tohle je ten první a poslední ?
Měla jsem o tom sen, ale přesto stále nevím, zda je to tak, či onak, ale to nevadí.
Snad lidé jednou pochopí, že jsem stejná jako oni…. a nebudou na mě vyjeveně koukat.
Když to dokážou, podám jim ruku a přiznám jejich vyspělost…. budou v mých očích velcí, uznávaní a nepostradatelní, stejně jako ti, kteří to už dokážou….
Moje tělo je vězeň až do konce tohoto života, ale já jsem stále silná, nezkrotná, nepolapitelná….jsem volná.
