Skip to content

Indigové, křišťálové a duhové děti – žijí mezi námi

(úryvek z jednoho článku)

O indigových dětech jste už zřejmě slyšeli.

Kdo jsou a odkud přicházejí? A jaké je setkání s nimi tváří v tvář?

Termín indigové děti je značně diskutabilní. Podle dětských psychologů nic takového neexistuje.

Ezoterici a duchovně naladění lidé ale přísahají, že indigové děti skutečně existují. Tyto děti prý mají modrou auru a jsou předurčeny k velkým věcem. V podstatě by měly jednou spasit a zachránit náš zkažený svět. O indigových dětech se mluví od 80. let 20. století, pojem vymysleli příznivci hnutí New Age. Jsou zážitky, které chcete uchovat jen v sobě, abyste nebyli považováni za blázny. Mezi takové zážitky patří setkání s indigovými dětmi. Ano, samozřejmě že žijí také v Česku. Jen si každý rodič dá pozor, komu to bude sdělovat.

Mít v rodině někoho, kdo se vymyká, není jen tak. Setkání s indigovými dětmi mi bylo umožněno jen proto, že od dětství znám jejich otce. Otázkou je, zda to byly skutečné indigové děti. Navštívil jsem je na staré chalupě na Příbramsku a hlavně je pozoroval. Měly přímé napojení na spirituální svět. Povídaly si s duchy i se zvířaty. Tak jako se mnou. Komunikace s nimi probíhala hlavně na telepatické úrovni. Znal jsem je odmalička a viděl je vyrůstat. Čím byly větší, tím své nadání ztrácely a zapomínaly na něj. Zválcoval je materiální svět, jako se to stává.

A jak se indigové děti poznají?

Existují jisté znaky, kterým se ale klasičtí psychologové usmívají:

Ve svém nitru si uvědomují životní pravdu a velice citlivě reagují na nepravdu.

Mají vyhraněný smysl pro spravedlnost a jsou čestné a upřímné.

Bývají často hyperaktivní. Pozornost je těkavá, dokáží dělat několik věcí najednou.

Některé jsou ale naopak velmi klidné a uzavřené do sebe.

Pokud rodiče a učitelé nedovolí těmto dětem jednat podle jejich přesvědčení, vyvolají u nich prudkou negativní reakci. Mají potíže s disciplínou a autoritami.

Často si připadají jiné, nepochopené, nedostatečné. To jim může už v útlém věku vyvolávat pocity deprese a beznaděje.

Odmítají se řídit pravidly a příkazy, nenechají se omezovat překonanými ideály a poučkami.

Nepřijímají koncepci viny a trestu, dají se jen těžko potrestat.

Jsou velice zvídavé a nechtějí a nemohou přijmout žádné rychlé a jednoduché odpovědi jen proto, že to jsou tradiční odpovědi minulosti. Vyžadují dobrá zdůvodnění.

Často se utíkají do svého světa, o kterém nedokáží s druhými mluvit.

Komunikují velmi lehce se zvířaty, rostlinami, jinými dětmi a s přírodou. Může se stát, že mluví s duchy, které vidí.

Často se tělesně necítí dobře. Jejich smysly jsou velmi jemné, proto je možné je snadno předráždit nebo přetížit.

Jsou přecitlivělé na potravu. Trpívají atopickými ekzémy a alergiemi.

Potřebují velmi málo spánku, právě tolik, aby zregenerovaly své fyzické tělo.

Jsou neobyčejně citlivé a snadno náchylné k pláči. Věří, že hmota a fyzický život jsou jen iluzí a že svět je něco více než jen to, co vidíme.

Vědí, že život spočívá na energii a na živém vědomí. Vědí také, že máme žít v rovnováze s námi samotnými i s naším okolím.

Svoje postoje dokáží ztěžka vyjádřit slovy. Řeč je pro ně mnohdy příliš omezující.

Mají tendenci být samotáři, protože je ostatní děti a jejich okolí jen zřídkakdy chápe a akceptuje.

Mají silnou intuici. Jsou tu, aby změnily svět a pomohly nám všem k větší harmonii a míru.

 

Jaký je můj osobní pohled na věc ?

Mnohé z těchto dětí hledají pomoc, ale ne tak, jak jsme obecně zvyklí. Ty děti hledají pomoc na duchovní úrovni, chcete-li mentální. Osobně jim říkám „vysokofrekvenční děti“, protože jejich čakrální systém má vyšší frekvence, než je běžné. Problém je, že ty děti hledají „ukotvení“ – emoční stabilitu a emoční zázemí, což pro ně znamená určitou jistotu. Velmi často jsou odtrženy od vlastních emocí a mají skutečně velké těžkosti se začleněním do systému, v jakém žijeme. Mnozí z nich jsou autisté, kteří žijí ve vlastním, vnitřním světě. Mají silně aktivní vyšší čakry a velmi slabé ukotvení skrze nižší čakry. To se samozřejmě projevuje i zdravotně.

Mnoho maminek přichází právě díky nemocem a těžkostem s takovým dítětem a hledají pomoc. Jsou-li otevřeny zcela novým informacím a jsou-li připraveny na fakt, že jediná pomoc je možná právě skrze ně – jako matky, pak se věci ve velmi krátké době mění. Dokonce potom i nemoc, skrze kterou dítě volalo o pomoc, spontánně odeznívá – k velké nelibosti lékařské vědy.

Všechno je teď jinak a všechno se dramaticky mění. Neplatí, co jsme se kdysi učili. Ty děti nám ukazují, jak se máme změnit i my.