Čemu 117letá žena vděčila za dlouhověkost ?
Toto je článek z 18. 5. 2016
Emma Morano žila ve skromném domě s výhledem na jezero Lago Maggiore.
„Moje desatero omylů“
Partnera neměla už sedmdesát osm let. Říkala, že ho nepotřebuje, protože oporu má sama v sobě. Jak se jí to podařilo, když prožila domácí násilí a měla by o sobě, o druhých i o životě pochybovat?
„Sepsala jsem si deset největších omylů, ve kterých jsem žila. Na všechny jsem změnila názor. Už to mi pomohlo.“
Jakých deset omylů to bylo?
- Chyby jsou nepřijatelné. Pokud nějakou udělám, znamená to, že jsem neschopná.
„Myslím si opak. Chyby v životě jsou důležité proto, abychom se stali rozumnějšími, odvážnějšími, schopnějšími. Vzít si muže jen proto, že mě k tomu násilím donutil, byla chyba, která ve mně naopak objevila schopnost od muže, který mi ubližuje, odejít.“
- Když se mnou někdo nesouhlasí, je to osobní útok vůči mně.
„Když jsem utekla od muže, byla jsem ta špatná. Přitom si myslím, že hlavní důvod, proč lidé v životě selhávají, je ten, že poslouchají své přátele, rodinu a blízké, a potom se snaží o něco, co jim samotným není vlastní a co je činí nešťastnými.“
- Abych byla šťastná, potřebuji, aby mě lidé měli rádi.
„Ne. Abych byla šťastná, potřebuji především to, abych si mohla vážit sama sebe. Nikdo jiný nežije můj život. A já nikdy nebudu nikomu jinému sloužit k tomu, aby si na mně kompenzoval mindráky a jen proto byl sám šťastný.“
- Moje hodnota vychází z toho, co si o mně jiní myslí.
„Ne. Moje hodnota vychází z toho, co si o sobě myslím sama. Už nikdy si nenechám namluvit, že za nic nestojím, někým, kdo ve skutečnosti sám nestojí za to, abych mu naslouchala.“
- Pokud nemám žádný intimní vztah, jsem naprosto sama.
„Naopak. Teprve ve chvíli, kdy jsem přestala spoléhat na to, že se snad partner promění, prohlédne a bude mi oporou, jsem zjistila, že první a nejdůležitější oporou pro sebe mohu být sama. Stačí, když se přestanu spoléhat na někoho, v jehož zájmu to poslední je moje štěstí.“
- Neexistuje žádná šedá zóna. Štěstí je bílé a neštěstí černé.
„Myslím si opak. Všechno v životě má bílou i černou barvu. Stačí si na to jinak posvítit, jinak se na to podívat. Uspět v životě neznamená nikdy neudělat chybu, nýbrž nikdy tu samou chybu neopakovat. Pak zjistíme, jak moc nám chyba prospěla. A že černé se změnilo v bílé pouhým úhlem našeho pohledu.“
„Bije Tě, to víš, je to chlap, musíš to vydržet, tak už to na světě chodí…“
Hlavně těch posledních 6 slov slýchala často. Co změnila ve své hlavě, že se proti tomu vzbouřila? A proč nečekala na žádnou „vhodnější chvíli“?
- Nic v životě nemůže být tak, jak si přeji.
„Bije Tě, to víš, je to chlap, musíš to vydržet, tak už to na světě chodí – to jsem slýchala dlouhé roky. Mě ale nezajímá, jak to na světě chodí. Můj svět není to, pro co se rozhodnou jiní. Já mám svůj svět. Rozhodla jsem se snít tak, jako bych měla žít navždy, a žít tak, jako bych měla zemřít zítra. Proto jsem utekla od muže, i když jsem si v devětatřiceti letech mohla připadat stará, bezprizorní a nad hrobem. A život od té chvíle začal jít přesně tak, jak jsem si přála. Přestala jsem se totiž bát o výsledek – začala jsem si ho sama vytvářet.“
- Dokud výsledek není dokonalý, je to neúspěch.
„Odešla jsem jen s uzlíčkem věcí. Ve chvíli, kdy opilý usnul. Neměla jsem nic – zdálo by se. A přesto jsem si odnášelo všechno, co jsem potřebovala – sílu a odhodlání všechno překonat. Nebyla jsem v dokonalé situaci, přesto to stačilo. Nečekala jsem na dokonalou dobu, jak mi napovídal rozum. Rozum nás dostane z A do B, ale představivost nás dostane kamkoli.“
- Cokoli špatného se mi stane, je moje vina.
„Když mi do života vstoupil manžel a tyranie, myslela jsem si, že já jsem ta, která se něčím provinila, a nyní za to pykám. Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem si toto přestala myslet – a začala jsem raději řešit, jak s tím, co se stalo, naložit. Jakmile jsem od manžela odešla, to špatné najednou z mého života zmizelo a s tím i pocit viny. Nejspíš to špatné i ten, kdo se proviňoval, byl můj manžel, když to za mnou nešlo.“
- Co se jako pravda ukázalo jednou, je pravdou napořád.
„Myslela jsem si, že mi druzí ubližují proto, že jsem slabá a ubližování si zasloužím. Ve chvíli, kdy jsem tyto lidi opustila, se ukázalo, že jsem mnohem silnější, než mi druzí dávali pocítit. Co bylo pravdou, přestalo pravdou být. Stačilo jen z toho, co se děje, učinit minulost.“
Cítíte, že ve vztahu jste stále ten, kdo doplácí?
Ten, kdo musí pořád dělat první krok?
Ten, kdo se obětuje tím víc, čím víc ho druhý ignoruje?
Jak to řešit tak, abyste nepromarnili svůj život?
