Skip to content

Viktorie Skácel

Viry

Jak to s těmi viry vlastně je ?

Obecná definice viru, jak ji předkládá Wikipedia:

„A virus is a parasite that can only be seen under a microscope and can infect living organisms and cause disease. It can make copies of itself inside another organism’s cells. Viruses consist of nucleic acid and a protein coat. Usually the nucleic acid is RNA; sometimes it is DNA. Viruses are able to cause many types of diseases, such as polio, ebola and hepatitis. Virology is the study of viruses.

Viruses reproduce by getting their nucleic acid strand into a prokaryote or eukaryote (cell). The RNA or DNA strand then takes over the cell machinery to reproduce copies of itself and the protein coat. The cell then bursts open, spreading the newly created viruses. All viruses reproduce this way, and there are no free-living viruses.[1][2] Viruses are everywhere in the environment, and all organisms can be infected by them.“[3][4][5]

Překlad:

„Virus je parazit, kterého lze vidět pouze pod mikroskopem a může infikovat živé organismy a způsobovat nemoci. Dokáže vytvářet kopie sebe sama v buňkách jiného organismu. Viry se skládají z nukleové kyseliny a proteinového obalu. Obvykle je nukleovou kyselinou RNA; někdy je to DNA. Viry jsou schopné způsobit mnoho typů onemocnění, jako je obrna, ebola a hepatitida. Virologie je studium virů. Viry se rozmnožují tak, že dostanou svůj řetězec nukleové kyseliny do prokaryota nebo eukaryota (buňky). Vlákno RNA nebo DNA pak převezme buněčný aparát, aby reprodukovalo kopie sebe sama a proteinového obalu. Buňka pak praskne a šíří nově vytvořené viry. Všechny viry se reprodukují tímto způsobem a neexistují žádné volně žijící viry. [1] [2] Viry jsou všude v prostředí a všechny organismy se jimi mohou nakazit.“ [3] [4] [5]

Definice viru podle české wikipedie (zajímavé je, že nejsou shodné) :

„Virus (z lat. „virus“ – jed) je drobný vnitrobuněčný cizopasník[pozn. 1] nacházející se na pomezí mezi živým a neživým. Patří mezi tzv. nebuněčné organismy a svou stavbou se od buněk dramaticky liší. „Tělo“ virů je tvořeno tzv. virovou částicí, která je složena především z bílkovin a nukleových kyselin. Pro viry je charakteristické, že nerostou, nedělí se a ani nejsou schopné vyrábět (bez cizí pomoci) energii či vytvářet vlastní bílkoviny. Obvykle jsou také mnohem menší než třeba bakteriální buňky (nemluvě o lidských buňkách),[4] ale existují výjimky: největším známým virem je Pithovirus veliký 1,5 mikrometru.

Ty nejprimitivnější viry obsahují pouze svoji genetickou informaci ve formě DNA nebo RNA, které jsou uloženy v kapsidě. Ty složitější mohou navíc na povrchu obsahovat obalovou membránu pocházející z napadené buňky. V kapsidě mnohých virů mohou také být různé enzymy (s různou funkcí).“

Z obou výkladů wikipedie získáváme dojem, že virus je „živý organismus“.

„Nothing could be far from the truth !“

„Nic nemůže být vzdálenější od pravdy“ !!!

(Tato věta provází celou knihu, stala se mou oblíbenou a budu ji zde používat často)

V textu se bude také často objevovat pojem „Medical establishment“, který se dá poměrně těžko přeložit jedním slovem, ale pokusím se ho vyjádřit významově. V textu ale budu používat tento anglický výraz.

Vysvětlení pojmu „Medical establishment“ :

Jedná se o všechny instituce, jako zřizovatele jednotného systému „moderní medicíny“, které zakládají a schvalují veškeré metodiky v oblasti poskytování zdravotní péče. Patří sem medicínský management a doktoři, regulační a schvalovací úřady, licenční orgány, vědecký výzkum, patentové úřady a farmaceuti. Samozřejmě sem patří také celý systém výuky moderní medicíny, a zákony. Tedy je to něco jako nejvyšší správní a výkonný orgán medicíny.

 

Co říká o virech “the World Medical establishment” :

“Virus je nepatrná částice, která je schopná replikace, ale pouze uvnitř živých buněk.”

Všechny viry mají základní strukturu, popsanou v obecné definici :

“Každý virus obsahuje jádro tvořené z nukleových kyselin (DNA nebo RNA), obklopené proteinovým obalem.”

Některé typy virů mají lipidovou obálku (envelope) a jsou proto klasifikovány jako viry “enveloped” – zabalené v lipidové obálce, a viry bez této struktury jsou nazývány “non enveloped”, bez tohoto obalu.

Definice virů taky tvrdí, že viry jsou příčinou mnohých nemocí, jako by to bylo skutečně prokázáno.

Ve skutečnosti neexistuje žádný vědecký důkaz, který jasně a zřetelně prokazuje, že nějaký virus je příčinou nějaké nemoci !!

Důkazní břemeno jakékoli teorie leží na těch, kdo ji navrhují.

Nicméně žádná dosud existující dokumentace důvěryhodně neprokazuje, tedy vědecky nedokládá, že viry jsou patogeny a způsobují nemoci. Základní, fundamentální problém spočívá v užití termínu “virus” a domněnky, že označuje patogenní mikroorganismus.

Během 19 století, vědci, kteří uvěřili v „teorii mikroorganismů“ (L. Pasteur – Germ Theory, v překladu také Teorie choroboplodných zárodků) začali objevovat celou řadu bakterií, které, jak se zdálo, se podílely na mnoha nemocech, které zkoumali. Nicméně, nebyli schopni najít žádný bakteriální ani fungální agens, tedy patogenní agens, který by mohli spojit s danou nemocí.

To je nakonec vedlo k přesvědčení, že zde musí existovat nějaký jiný organismus, který je tak malý, že ho nejsou schopni vidět optickými mikroskopy té doby. Teprve až po vynálezu elektronového mikroskopu bylo možné pozorovat částice menší, než bakterie, ze vzorků tkání, odebraných mrtvým, nebo nemocným lidem.

Tyto maličké částice, které tito vědci objevili, se staly známými jako “viry” a téměř okamžitě se předpokládalo, že právě tyto “viry” jsou patologickými agens – tedy že jsou příčinou nemocí, které byly dosud přisuzovány pouze bakteriím.

Objevení miniaturních částic ve vzorcích tkání odebraných nemocným a předpoklad, že reprezentují příčinu nemoci se ale podobá obvinění požárníka, že „právě on“ je příčinou požáru, protože „právě on“ je v přímém kontaktu s požárem a často se nachází právě v prostorách, které jsou zasaženy plamenem.

Tato analogie zdůrazňuje následné potenciální nebezpečné důsledky, které vyústily z nepochopení a nesprávného vyhodnocení pozorovaného fenoménu a tento stav trvá dodnes.

Dalo by se tedy tvrdit a předpokládat, že spojení mezi viry a lidskými nemocemi bylo experimentálně pozorováno a vědecky prokázáno a potvrzeno. Ale to není pravda.

Slovo “virus” bylo používáno po celá staletí ve vztahu k nemocem, tedy ještě dávno předtím, než byly tyto částice – nyní nazývané viry – poprvé pozorovány a teoretizovány.

A právě toto je příčinou a zdrojem mnoha nejasností v tématu teorie virů.

Je však nesprávné předpokládat, že částice, které jsou nyní nazývané “viry”, jsou ty stejné “entity”, které zmiňovali vědci předchozích století. Všechny důkazy ukazují na to, že oni používali slovo „virus“ v kontextu jeho původního významu, což je latinský význam pro jed nebo velmi škodlivou substanci.

Pozorným čtením textů z 18 a 19 století, zejména těch, které zmiňují očkování proti neštovicím a vakcinaci je zřejmé, že použití slova virus jasně poukazuje na “nějaký druh škodlivé látky”. To potvrzuje používání hnisu z bolavých vředů na kůži osob postižených nemocí zvanou neštovice. Právě tento hnis je často v těchto starých textech nazýván “virus”. To stejné slovo je také používáno při odkazu na hnis z bolavých vředů vemen krav, nemocných nemocí zvanou kravské neštovice. V této souvislosti lze konstatovat, že hnis z boláků se mnohem více podobá původnímu významu slova “virus” jako “jed či velmi škodlivá substance”, než infekční částice.

Slovo “infekce” bylo stejně jako slovo “virus” používáno v mnoha odborných textech z 18 a 19 století, ale ne ve stejném kontextu, jako je používáno dnes, tedy ve významu “invaze mikroorganismů – bakterií, mikrobů a virů”.

Ve starých textech bylo toto slovo používáno v kontextu “poukázat na něco, co kontaminuje a znečišťuje”.

Tedy vzít hnis z boláků z kůže nemocného člověka a vložit ji (naočkovat) do řezů v kůži zdravého člověka zcela jistě způsobí kontaminaci a znečištění jeho dosud zdravého krevního oběhu, tedy tady není důvod ani potřeba invokovat nebo hledat existenci “malé částice” pro vysvětlení následné nemoci, která je logickým důsledkem otrávení krve.

 

“Germ theory”

Podle definice je:

„The Germ theory of disease is a theory in biology. It says that small organisms (called germs), also known as microbes, cause some diseases. These diseases are called infectious diseases. The germ theory states that small organisms cause a reaction in the body of those who are infected. The body’s reaction to infection is called a disease.“

Překlad:

“Germ theory“ – teorie choroboplodných zárodků” je teorie v biologii. Říká, že malé organismy (nazývané zárodky), známé také jako mikroby, způsobují některá onemocnění. Tyto nemoci se nazývají infekční choroby. Teorie zárodků uvádí, že malé organismy způsobují reakci v těle nakažených. Reakce těla na infekci se nazývá nemoc.“

Tedy “Germ theory” odkazuje na mikroorganismy a definice mikroorganismu odkazuje na “živou věc” (living thing). Je ale také zajímavé, že definice viru neodkazuje na virus jako na “organismus”, což spíš naznačuje, že se nepředpokládá, že virus je “živý”.

Dává vám to nějaký smysl ? Není to celé tak náhodou zavádějící ?

Tohle je totiž pravděpodobně velké dilema v mikrobiologii, zda jsou viry živé či ne, ale jsou zde jisté základní funkce, kterými se daná “entita” musí projevit, aby mohla být definována jako “živá”. Nicméně to ukazuje, že v této oblasti vědy je celá řada rozdílných názorů a jediné, co tuto fundamentální otázku vyřeší, jsou fakta, která ve „vědecké“ moderní medicíně ale chybí.

Dr.Lynn Margulis PhD, proslulá bioložka a členka prestižní Národní akademie věd ( NAS) v roce 1983 poskytuje vysvětlení ve své knize “Symbiotic Planet” k rozlišování mezi živými a neživými organismy.

Poukazuje na viry jako ne-živé a vysvětluje:

“They are not alive since outside living cells they do nothing, ever. Viruses recquire the metabolism of the live cell because they lack the requisities to generate their own. Metabolism, the incessant chemistry of self – maintennance, is an essential feature of life. Viruses lack this.”

Překlad:

„Nejsou živé, dokud jsou mimo živé buňky nedělají nic, nikdy. Viry potřebují metabolismus živé buňky, protože samy postrádají náležitosti k vytvoření vlastní. Metabolismus, neustálá chemie sebezachování, je základním rysem života. Virům toto chybí.“

Článek v časopise “Scientific American” ze srpna 2008 pod názvem: “Jsou viry živé?” poskytuje zajímavý pohled na otázku virů :

“First seen as poisons, than as life-forms, then as biological chemicals, viruses today are thought of as being in a grey area between living and non – living.”

Překlad:

„Nejprve byly viry považovány za jedy, pak za formy života, poté za biologické chemikálie a dnes jsou považovány za šedou zónu mezi živým a neživým.“

Ačkoliv kategorizuje viry jako “šedou zónu”, článek deklaruje viry jako patogenní :

“In the late 19th century researchers realized that certain diseases, including rabies and foot-and-mouth, were caused by particles that seemed to behave like bacteria but were much smaller.”

Překlad:

„Ke konci 19. století si vědci uvědomili, že určité nemoci, včetně vztekliny, slintavky a kulhavky, byly způsobeny malými částicemi,  u kterých se zdálo, že se chovají jako bakterie, ale byly mnohem menší.“

Tedy jinými slovy, vědci se v 19 století domnívali a zřejmě se domnívají dodnes, že viry “musí být” živé, protože se chovají jako bakterie, které jsou živé entity. To slovo, že si “vědci uvědomili, že” má zprostředkovat dojem, že u těchto nemocí bylo prokázáno, že jsou způsobeny těmito malými částicemi, nazývanými viry, ale toto tvrzení je zavádějící. Je zde zcela jasná snaha o podporu pohledu na viry jako na “živé entity”a hlavním důvodem je, že tento pohled na věc pomáhá odůvodnit tvrzení, že viry jsou “infekční agens”, že se mohou přenášet mezi lidmi a kdykoliv tedy způsobovat smrtelné nemoci.

Opět podle Dr. Lynn Margulis cituji:

“Any virus outside the membrane of a live cell is inert…”

Překlad:

„Jakýkoliv virus mimo membránu živé buňky je inertní (nečinný, netečný, tedy neškodný).“

Kdyby široká veřejnost znala fakta a věděla, že viry jsou neživé částice, které jsou nečinné (tedy i neškodné) mimo hostitelskou buňku, způsobilo by to “Medical establishment” značné komplikace, protože by museli rozsáhle vysvětlovat, zdůvodnit a ospravedlnit svá tvrzení, že tyto částice jsou nebezpečné a způsobují smrtelné nemoci.

 

Definice mikroorganismů – wikipedia:

„A micro-organism or microbe is an organism which is microscopic, which means so small that people cannot see them with naked eye. The study of microorganisms is called microbiology. Micro-organisms include bacteria, fungi, archaea, protists and viruses, and are among the earliest known life forms. The first of these four types of micro-organisms may either be free-living or parasitic. Viruses can only be parasitic, since they always reproduce inside other living things.[1][2][3]

Most micro-organisms are unicellular organism with only one cell, but there are unicellular protists that are visible to the human eye, and some multicellular species are microscopic. Micro-organisms live almost everywhere on earth where there is liquid water, including hot springs on the ocean floor and deep inside rocks within the earth‚s crust. Such habitats are lived in by extremophiles.“

Překlad:

„Mikroorganismus nebo-li mikrob je mikroskopický organismus, což znamená, že je tak malý, že jej lidé nemohou vidět pouhým okem. Studium mikroorganismů se nazývá mikrobiologie. Mikroorganismy zahrnují bakterie, houby, archea, prvoky a viry a patří mezi nejstarší známé formy života.

První z těchto čtyř typů mikroorganismů může být volně žijící nebo parazitický. Viry mohou být pouze parazitické, protože se vždy rozmnožují uvnitř jiných živých tvorů. [1] [2] [3] Většina mikroorganismů je jednobuněčný organismus s pouze jednou buňkou, ale existují jednobuněčné prvoky, které jsou lidským okem viditelné, a některé mnohobuněčné druhy jsou mikroskopické. Mikroorganismy žijí téměř všude na Zemi, kde je kapalná voda, včetně horkých pramenů na dně oceánu a hluboko uvnitř skal v zemské kůře. V takovýchto stanovištích žijí extremofilové.“

Z tohoto výkladu tedy zcela jasně nabydete dojmu, že viry jsou živé “organismy”, i když – jak je uvedeno – ke svému množení potřebují hostitele.

Odhalení toho, že viry nejsou živé částice ani organismy, zcela logicky vyvolává dvě základní otázky, týkající se jejich domnělých funkcí:

  • První je, jak se mohou inertní, tedy “netečné, nehybné, nečinné“ částice pohybovat a přenášet se mezi lidmi ?
  • Druhá otázka je, jak se viry mohou dostat do těla a infikovat buňky ?

Máme-li jasný popis viru, jako inertní částice, pak to znamená, že tedy virus postrádá schopnost pohybu (tedy jinými slovy – sám není schopen se pohybovat, protože nemá žádný mechanismus, který mu to umožňuje). Nemožnost vlastního pohybu virů (doslova pohonu) je medicínskou vědou uznána a odkazuje na viry jako “not motile”, tedy ne-pohyblivé částice.

Přesto tito „vědci“ stále hledají způsob, jak vysvětlit zjevnou schopnost virů pohybovat se a být přenášeny mezi lidmi tvrzením, že “they ride” or “hitchhike” (což je doslova, že jezdí, ve smyslu, že jezdí stopem!) na mnoha dalších různých částicích, které mohou cestovat prostorem. Údajně “tato jízda” prý ustane, když virová částice naváže kontakt s novým hostitelem a nakazí ho.

Problém nastává, že tito stejní vědátoři už neumí vysvětlit, jak virus “vyskočí nebo přeskočí” z hostitelovy buňky, když je “not motile”, tedy ne-pohyblivý a nemůže tedy být „aktérem“ takové akce.

Také tato podivuhodná teorie selhává ve vysvětlení, jak je “not motile” virus schopen vyhledat a “hitch” (zaháknout, připojit sám sebe) na vhodnou částici, aby se katapultoval z těla hostitele, během smrkání nebo kašlání.

Otázka druhá vyžaduje vysvětlení  “metody”, která tvrdí, že virus je schopen infikovat buňku:

Webová stránka UCMP (University of California Museum of Palentology) Berkeley uvádí článek pod názvem “Introduction to the Viruses” (Úvod do virů) https://ucmp.berkeley.edu/alllife/virus.html

Cituji :

“When it comes into contact with a host cell, a virus can insert its genetic material into its host…”

Překlad:

„Když virus přijde do kontaktu s hostitelskou buňkou, může do svého hostitele vložit svůj genetický materiál..“

Tento domnělý mechanismus viru byl více do detailu popsán v roce 2007 v článku “Imaging Poliovirus Entry in Live Cells” :

“viruses initiate infection by transferring their genetic material across a cellular membrane and into the appropriate compartment of the cell.”

Překlad:

„viry iniciují infekci přenosem svého genetického materiálu přes buněčnou membránu a do příslušné přihrádky v buňce.“

Toto “vložení” nebo transfer předpokládá, že virus přebírá aktivní roli v tomto mechanismu, ale samotná myšlenka, že virus může být aktivní je v rozporu se  závěry Dr. Lynn Margulis PhD. a dalších vědců, kteří kategoricky tvrdí, že virus je mimo hostitelskou buňku neaktivní, nehybný a nečinný.

virus a bunka

Článek z roku 2007 však kromě jiného odhaluje “objevné” prohlášení, že:

“The mechanism by which animal viruses, especially from non enveloped viruses, such as poliovirus, enter target cells and deliver their genomes are only poorly understood”

Překlad:

„Mechanismus, kterým zvířecí viry, zejména ne-obalené viry, jako je například poliovirus, vstupují do cílové buňky a předají jí své genomy, je jen velmi málo pochopen..“

Toto prohlášení není pouze hluboce odhalující, ale také ohromující, pokud zvážíme, že myšlenka “virové infekce” stále stojí pouze na teorii, že “viry vstupují do buňky”, aby způsobily onemocnění.

Toto prohlášení také jasně demonstruje, jak málo je až dosud známo o virech a o jejich domnělém mechanismu “akce”, která je příčinou infekce a nemoci.

Je zcela zřejmé, že velká část informací o virech, která je zdravotnickým a farmaceutickým průmyslem předkládána široké veřejnosti “jako fakta, tedy jako pravdy”, je založena na celé řadě nepodložených a neprokázaných teorií, předpokladů a domněnek.

(Tak trochu mi to připomíná ortodoxní náboženství, které je vybudováno na vizích a zjeveních a miliardy lidí na celé planetě Zemi „věří“, že pokud nebudou „poslušní“, budou zatraceni.)

Nedostatek faktů o virech lze předvést na příkladu nachlazení, při kterém se údajně viry přenášejí slinami a hlenem, když nemocný smrká nebo kašle. Tyto částice mohou být údajně vdechnuty jiným člověkem, který pak bude “infikován” virem, který “cestuje” jeho tělem k příslušným buňkám jeho plicní tkáně. Přenos jakékoliv virové částice, uchycené ve slinách nebo hlenu, pak „cestuje“ vzduchem – ale toto NIKDY nebylo pozorováno ani prokázáno !!

Virové částice byly a jsou dodnes pozorovány pouze v laboratořích, pod elektronovým mikroskopem, ale nikdo nikdy neprokázal, jak se chovají v prostředí živého organismu, tedy v tomto případě, v prostředí těla člověka.

Přenos virů vzduchem je pouze teorie – domněnka, předpoklad, stejně jako jejich údajná schopnost “cestovat” tělem svého hostitele.

Další rozpor teorie, která tvrdí, že viry jsou přenášeny mezi lidmi, lze vidět i u jiné, běžné infekční choroby, jakou je chřipka.

K největšímu propuknutí této choroby údajně došlo v letech 1918 a měla zabít desítky milionů lidí. Počet lidí, kteří údajně zemřeli v důsledku epidemie se však velmi liší, a to od 20 až do 100 milionů lidí, což vyvolává spoustu otázek ohledně pravdivosti těchto tvrzení a o počtu skutečných obětí této chřipky. Existuje také mnoho zpráv, které tvrdí, že skutečná doba trvání epidemie byla mnohem delší než jeden rok.

Španělská chřipka je označení celosvětové chřipkové pandemie, která probíhala přibližně 2 roky, a to v letech 19181920. Způsobil ji virus chřipky A subtyp H1N1.[2] Úmrtnost pandemie je odhadována na 1 až 5 % celkové populace,[3] počet obětí se udává mezi 17[4] a 50, možná až 100 miliony,[5] odpovídající 3 % až 10 % (možná až 20 %) z nakažených lidí (tzv. smrtnost). Celkově šlo o jednu z nejsmrtonosnějších epidemií v dějinách lidstva. (Wikipedia)

Epidemie v roce 1918 je obvykle označována jako “virové onemocnění”, ačkoliv zpočátku zde existovaly domněnky, že byla způsobena bakteriemi.

Dr. Herbert Shelton popisuje některé z ranných experimentů prováděných na dobrovolnících mezi vojáky „US Naval Detention camp“, kvůli určení údajné bakteriální příčiny a jako test, který by prokázal možný přenos onemocnění. Ve své knize “The Hygienic System: Vol VI Orthopathy“, popisuje jeden z experimentů, vedený za účelem provedení testu přenosu nemoci a vysvětluje:

Deset zdravých mužů bylo přiděleno k postelím deseti mužů, kteří prodělávali nemoc chřipky a strávili s nimi 45 minut. Těch 10 nemocných mužů kašlalo přímo do tváří zdravých mužů.”

Z experimentu vyplynulo, že žádný z dobrovolníků neonemocněl a neprojevil se u něho žádný ze symptomů chřipky.

Můžete namítat, že počet 10 je málo, aby to mohlo mít statistický význam. Ale pak vaše námitky míjí skutečný smysl tohoto experimentu – a tím je fakt, že žádný ze zdravých mužů neonemocněl ani po přímém kontaktu s nemocnými, kteří jim kašlali přímo do obličeje a přesto je „nenakazili“.

Tento fakt je v rozporu s tvrzením, že virové částice ulpívají, nebo se přichytí na sliny a hlen, a spolu s kašlem a smrkáním jsou “vystřelovány” z těla do okolního prostředí. Tedy v souladu s Germ Theory ( Teorie choroboplodných zárodků, L. Pasteur 1822-1895) by mělo být  všech 10 zdravých mužů při tak blízkém kontaktu infikováno a měli by onemocnět touto údajně virovou infekcí.

Nedostatek pochopení mechanismu virů a “virových infekcí” medicínskou vědou se od vydání zmíněného článku v roce 2007 nezměnil. V medicíně zůstává dál nepochopení fungování mechanismu virů, stejně jako nedostatek důkazů, že je tomu jinak.

O téměř nulovém pokroku v této oblasti medicíny referuje článek, který byl zveřejněn v srpnu 2015 pod názvem “A non-enveloped Virus Hijacks Host Disagregation Machinery to Transcolate across the Endoplasmatic Reticulum Membrane” (Název článku stojí za překlad : Neobalený virus unáší hostitelské disagregační stroje, aby je přemístil skrze membránu endoplazmatického retikula “)

v článku se uvádí :

“How non enveloped viruses penetrate a host membrane to enter cells and cause disease remains as enigmatic step”

Překlad:

“To, jak neobalené viry pronikají do hostitelské membrány, aby se dostaly do buněk a způsobily onemocnění, zůstává nadále záhadou”.

Webová stránka „The Encyclopedia of Life“ (EoL) je projekt, který podporuje farmaceutický a zdravotnický průmysl, obsahuje stránku o virech, které jsou zde zmiňovány jako “mikroskopické organismy”, což podporuje snahy prezentovat viry jako živé organismy. V dalším výkladu pak umocňuje tato tvrzení a poskytuje další informace o jednotlivých fázích tzv. “viral life cycle” – životního cyklu virů, přičemž tvrdí, že první stadium je to, ve kterém virus sám sebe “připojuje” k buňce.

“Attachment is the intermolecular binding between viral capsid proteins and receptors on the outer membrane of the host cell”

Překlad:

“Připojení je intermolekulární vazba mezi virovými kapsidovými proteiny a receptory na vnější membráně hostitelské buňky”.

Obecně se tvrdí, že jakmile virus prostoupí do buňky, začne se replikovat, a to je počátek procesu nemoci. EoL web odkazuje na celou řadu mechanismů, které jsou do tohoto procesu zapojeny. Jedním z nich je buněčná lýza, což je rozklad či destrukce, a to nejčastěji smrt buněk v důsledku rozpadu jejich vnější membrány.

Stránka činí významné prohlášení, že :

“In multicellular organism, if sufficient numbers of cells die,the whole organism amy suffer gross metabolic disruption or even mortality.“

Překlad:

“Pokud v mnohobuněčných organizmech odumře dostatečné množství buněk, celý organismus utrpí vážné metabolické poruchy nebo dokonce smrt.”

Ale toto prohlášení je problematické, protože biliony lidských buněk umírají každý den. “Buněčná smrt” je normální součástí v procesu lidského života. Myšlenka, že smrt buněk je synonymum pro nemoc je tedy krajně zavádějící a je v totálním rozporu s biologickými funkcemi lidského těla.

Důvod, proč je buněčná smrt vnímána jako chorobný proces, je pravděpodobně proto, ten, že tyto buněčné procesy jsou pozorovány pouze pod mikroskopem,  během laboratorních experimentů. Zde existují opravdové důvody k tomu, že buňky umírají poté, co jsou podrobeny nejrůznějším postupům, používaným při laboratorních experimentech. Torsten Engelbrecht a Dr. Köhnlein vysvětlují v knize “Virus Mania” :

“This phenomenon is particularly virulent in bacterial and viral research (and in the whole pharmaceutical development of medicines altogether) where laboratory experiments on tissue samples which are tormented with a variety of of often highly reactive chemicals allow few conclusions about reality. And yet, conclusions are constantly drawn – and then passed straight on to the production of medications and vaccines.”

Překlad:

„Tento fenomén je obzvláště virulentní v bakteriálním a virovém výzkumu (a v celém farmaceutickém vývoji léků dohromady), kde laboratorní experimenty na tkáňových vzorcích, které jsou mučeny různými často vysoce reaktivními chemikáliemi, umožňují jen málo závěrů o skutečné realitě. A přesto se závěry vyvozují neustále – a pak se přechází přímo k výrobě léků a vakcín.”

Toto vysvětlení odhaluje fundamentální, zcela chybný přístup k laboratorním výzkumům, bez jakéhokoliv adekvátního porozumění a pochopení živého organismu, jakým je lidské tělo.

Přesto nejvíc vědeckých informací o virech je odvozováno z laboratorních experimentů, ve kterých se viry replikují uvnitř buňky a poté buňka zemře.

Tento proces ale neprokazuje, že virus zabíjí buňku, stejně jako nepotvrzuje, že virus je iniciátorem vzniku nemoci. Pouze potvrzuje, že buňka zemře následkem procesů, použitých při experimentu.

V knize “Virus Mania” autor pokládá otázku:

“Another important question must be raised: even when a supposed virus does kill cells in a test tube (in vitro), can we safely conclude that these findings can be carried over to a living organism (in vivo) ?“

Překlad:

“Je třeba si položit další důležitou otázku: i když údajný virus zabíjí buňky ve zkumavce (in vitro), můžeme bezpečně dojít k závěru, že tato zjištění lze přenést do živého organismu (in vivo)? “

Předpoklad, že určitá virová částice způsobí určitou infekci je založen výhradně na tvrzení, že určité protilátky jsou občas nalezeny ve vzorcích tkání lidí, u kterých se projevily určité symptomy. Jinými slovy, zdá se, že existuje korelace mezi příznaky nemoci a protilátkami a že viry nejsou detekovány přímo.

Nicméně u mnoha lidí je diagnostikováno “virové onemocnění” bez jakéhokoliv podrobnějšího vyšetření nebo testu, který by vedl k ujištění, zda se nejedná o “nakažlivý virus”. Diagnostika je obvykle založena pouze na několika základních (obvyklých) symptomech, které pacient hlásí svému lékaři. Často se také stává, že v krvi člověka se objeví “virus”, aniž by dotyčný pociťoval specifické symptomy nemoci. V tomto případě se tvrdí, že jde o “dormant stage” – „spící fázi“, jak je vysvětleno na webu EoL :

“Although viruses may cause disruption of normal homeostasis resulting in disease, in some cases viruses may simply reside inside an organism without significant harm.“

Překlad:

“Ačkoli viry mohou způsobit narušení normální homeostázy vedoucí k onemocnění, v některých případech mohou viry jednoduše přebývat uvnitř organismu bez významného poškození. “

Ačkoliv virus může být “spící” a tím pádem neškodný, tvrdí se, že je zde potenciál pro aktivaci viru a iniciaci příslušného onemocnění.

Ve svém úsilí zdůvodnit přítomnost údajného spícího viru v těle, vytvořili vědci ve zdravotnickém průmyslu termín “latentní infekce”.

Příklad z web stránky Yale Medical group, pod názvem “All about Viruses” (Vše o virech) ukazuje, jak se pokouší “Medical establishment”vysvětlit, že se zjevně jedná o anomálii:

“Varicella viruses are examples of viruses that cause latent infections. The varicella zoster virus remains in the body after causing the initial infection known as chicken pox. If it is re-activated, it travels through nerves to the skin, where it casues the blister-like lesions of shingles. The virus then returns to its dormant state.“

Překlad:

“Viry planých neštovic jsou příkladem virů, které způsobují latentní infekce. Virus „varicella zoster“ zůstává v těle poté, co způsobí počáteční infekci, známou jako plané neštovice. Pokud je znovu aktivován, putuje nervy ke kůži, kde vyvolává puchýřovité léze. Virus se pak vrací do klidového stavu. “

Navzdory tvrzení, že tito experti umí vysvětlit “vše o virech”, toto prohlášení bylo vytvořeno bez jakéhokoliv důkazu a nikdy nebyla prokázána jeho pravdivost. Stejně tak neexistuje jediný podložený důkaz, který jakkoliv podporuje teorii mechanismu, který umožňuje viru stát se “spícím” nebo znovu aktivním.

Přesto je “Germ theory” dál předkládána vědecké i laické veřejnosti jako vědecky prokázaná, a dál poskytuje komplexní a přesvědčivá vysvětlení “virů” a infekčních onemocnění, které tyto viry údajně způsobují.

Medicínský a farmaceutický průmysl představuje tak ohromnou sílu a vliv, že existuje pouze velmi malá hrstka odvážných lékařů a vědců, kteří jsou připraveni čelit následkům a dovolují si vnášet pochybnosti a rozporovat tyto ničím nepodložené závěry kolegů, kteří tomuto „průmyslu“ slouží.

V tomto případě si „dovolují“ tvrdit, že viry nejsou patogenní organismy. Dr. Lynn Margulis v knize “Symbiotic Planet” říká, že :

“The point that bears mentioning, however, is that viruses are no more „germs“ and „enemies“ than are bacteria or human cells.“

Překlad:

“Pointa, kterou je třeba zmínit, je, že viry nejsou o nic více „choroboplodné zárodky“ a „nepřátelé“, než bakterie nebo lidské buňky. “

Dalším takovým odvážným vědcem je Dr. Stefan Lanka PhD., německý biolog, který studoval virologii stejně jako molekulární biologii, ekologii a podmořskou biologii.

V roce 2005 poskytl Dr.Lanka interview pro německé noviny Faktuell, kdy jedním z témat diskuze byla „ptačí chřipka“ a očkování. Během rozhovoru Dr.Lanka odkazoval na své studie molekulární biologie a učinil velmi odvážné prohlášení:

„In the course of my studies, I and others have not been able to find proof of the existence of disease-causing viruses anywhere.“

Překlad:

„V průběhu mých studií, ani já, ani ostatní, jsme nebyli schopni najít důkaz o existenci virů, způsobujících nemoci. “

V rozhovoru zmínil podrobnosti výzkumu a vysvětlil toto:

„Later we have discoursed on this publicly and have called on people not to believe us either but to check out themselves whether or not there are disease causing viruses.“

Překlad:

„Později jsme o tom veřejně diskutovali a vyzvali jsme lidi, aby nám nevěřili, ale místo toho, aby se sami přesvědčili, zda existují viry způsobující nemoci nebo ne.“

Mimo jiné taky v rozhovoru řekl, že on i jeho další kolegové požadovali po odpovědných lidech na německých úřadech důkazy o existenci patogenních virů. A jejich úsilí odhalilo, že :

„The health authorities are no longer maintaining that any virus whatsoever purportedly causing a disease has been directly proven to exist.“

Překlad:

„Zdravotnické orgány již nadále netvrdí, že existence jakéhokoliv viru, který údajně způsobuje nemoc, byla přímo prokázána.“

Toto prohlášení, že neexistuje ve skutečnosti žádný důkaz, že nějaký virus způsobuje nemoci, upozorňuje na jeden klíčový fakt, že přítomnost viru v těle nelze určit přímo, ale pouze prostřednictvím detekce protilátek, které tělo údajně proti viru vytvoří.  Z toho je jasné, že dosud neexistuje žádný TEST, který je schopen přímo detekovat konkrétní „samotný virus“.

Skutečný účel a funkce těchto částic genetického materiálu obsažených v proteinovém obalu v lidském těle, nejsou dosud známy.

Tvrzení, že způsobují nemoci zůstává zcela nepodloženo.

Další interview poskytl Dr. Lanka v dubnu 2016 (rozhovor vedl David Crowe pro internetový program „The Infectious Myth“ – Mýtus infekce) ve kterém znovu zdůraznil, že neexistují žádné důkazy, které by potvrdily, že viry jsou příčinou nemocí. To znamená, že teorie o infekčních nemocech jsou klamné a nejsou ničím podložené.

Podrobně také promluvil o svém nedávném soudním sporu, který vzešel z výzvy, ke které došlo před několika lety. Ta výzva spočívala v tom, že nabídl jistou sumu peněz tomu, kdo poskytne skutečný vědecký důkaz, který prokáže existenci viru spalniček. Účelem této výzvy bylo poukázat na nepravdivé tvrzení „lékařské vědy“, že spalničky způsobuje virus.

V roce 2015 jeden německý lékař tuto výzvu přijal a předložil šest svých publikovaných prací, o kterých tvrdil, že poskytují požadované důkazy. Dr. Lanka nicméně toto tvrzení odmítl, protože předložené práce neobsahovaly požadovaný důkaz, který by prokázal existenci viru, jako příčinu nemoci a odmítl danou částku, jako odměnu, vyplatit.

Tento spor nakonec skončil před soudem, který rozhodl ve prospěch německého lékaře. O rozhodnutí soudu, že dokumenty poskytly požadovaný důkaz a že dr. Lanka proto svůj případ prohrál, okamžitě informovala média a mnohé články dr. Lanku urážely a znevažovaly jeho práci.

Nicméně dr. Lanka svá tvrzení nezměnil a proti rozhodnutí soudu se odvolal. Další soudní jednání proběhlo začátkem roku 2016 a tento druhý proces dr.Lanka vyhrál, protože s konečnou platností bylo prokázáno, že požadované důkazy o existenci viru spalniček, který způsobuje tuto nemoc, předloženy opravdu nebyly. Jinými slovy – požadovaný důkaz předložen nebyl.

Tentokrát média o úspěšném odvolání dr. Lanky neinformovala a tuto zprávu přešla „mlčením“, pravděpodobně proto, že ve stejné době bylo „nutno“ informovat veřejnost o „řadě ohnisek případů spalniček“, které „propukaly“ v prvních měsících roku 2016. Tyto mediální zprávy se pečlivě vyhýbaly jakémukoli odkazu na soud, při kterém bylo jasně prokázáno, že neexistuje žádný důkaz, který by potvrdil, že spalničky způsobuje virus.

Existence nemocí, údajně způsobených viry, není ničím podložena ani prokázána. Jinými slovy, dosud nebylo prokázáno, že viry jsou příčinou nemocí.

Ze všech studií a dostupné dokumentace jasně vyplývá, že:

Funkce přisuzované virům v příčinách onemocnění jsou založeny pouze na předpokladech a extrapolacích z laboratorních experimentů, které nejen, že nedokázaly, ale ani nejsou schopny prokázat, že viry způsobují nemoci.

Nečinné, ne-živé částice, známé jako „viry“ nejsou „obdařeny“ schopností vykonávat funkce, které se jim přisuzují, protože postrádají potřebné mechanismy.

Skutečná podstata a příčina nemocí, které jsou nazývány „virové“  je jinde.

Na tomto místě si dovolím vložit článek, který může laikovi objasnit význam pojmů „Teorie choroboplodných zárodků“ (The Germ Theory – L. Pasteur, také se používá výraz Teorie mikroorganismů), a k pochopení fascinující skutečnosti, na jakých „vědeckých“ základech stojí medicína, která sebe sama nazývá „moderní“ a vyhrazuje si právo, lépe řečeno – vynucuje si právo, být jedinou (na světě), která „skutečně“ léčí a navrací pacientům zdraví.

„Nothing could be far from the truth.“

Pasteur kontra Béchamp

Případ tichého pracanta a úspěšného podvodníka

Francouzský biochemik a lékař Antoine Béchamp (1816 – 1908) byl jedním z nejvýznamnějších francouzských biologů. Vyučoval na univerzitách a lékařských školách a publikoval v širokém rozsahu; od biologie buněk přes nemoci, botaniku a příbuzná témata. Jeho osoba by dnes pravděpodobně byla všeobecně známa, nebýt aktivit jistého Louise Pasteura.

S tímto mužem dějiny opravdu zacházejí nadmíru laskavě, uvážíme-li jeho vědecké podvody, tendenci krást a překrucovat cizí myšlenky (v tomto případě Béchampovy) a padělat údaje experimentů. Na rozdíl od plachého Béchampa, značně výřečný Pasteur nakonec drze uplatnil nároky, na něž ve skutečnosti neměl žádné právo.

Nebojím se postavit za výše sdělené. Všechno je naprosto a kompletně doložitelné, protože badatel Béchamp i zloděj Pasteur, byli členy Francouzské akademie věd a dochovaly se jimi předložené doklady i dopisy, které si vyměňovali mezi sebou a s jinými vědci své doby. Dokonce i jejich slovní potyčky přežily v protokolech akademických schůzí.

Raději to zkraťme, je to opravdu dlouhé povídání. Pasteur v podstatě bezohledně proboxoval „teorii choroboplodných zárodků“ svým jménem. Ačkoli uplatnil nárok na jejich „objevení“, myšlenka „choroboplodných baktérií“ nebyla nová. Pojem ve skutečnosti už řadu let před ním nastínili jiní. Je to ale beztak scestná myšlenka, takže v podstatě vůbec nezáleží na tom, kdo s ní přišel první. Doba nazrává a teorie choroboplodných zárodků coby původců chorob už za pár let zmizí ze světa jakoby nikdy nebyla, stejně tak, jako dlouho platná připitomělá teorie o plochosti Země.

Vynikající dílo odhalující pozadí a Pasteurovy machinace napsala Ethel Hume, jejíž kniha Pasteur Exposed vyšla už v roce 1923. Autorka do detailu a zcela správně dokládá, jak Pasteur doslova převrátil Béchampovy původní myšlenky naruby, takže jejich smysl nakonec vyzněl úplně jinak, než ukazovaly výsledky dlouholetého výzkumu okradeného vědce. Další práci o tom napsal R. B. Pearson (Pasteur, Plagiarist, Imposter; cca 1940); viz také H. Grasset – Béchamp, an appreciation, 1912.

Vím, už je to dávno a nic z toho se nezdá být důležité, nevezmeme-li ovšem v úvahu „drobný vedlejší účinek“: na chemii spoléhající „moderní západní medicína“ nesporně vyšla z „pasteurizmu“, a v tom spočívá obrovská tragédie. Vysloužili jsme si „nevyléčitelné nemoci“, rakovinu, BSE a AIDS.

Proč se vlastně tak snadno uchytil tak zřejmý omyl?

Sumeřani a Egypťané ještě věděli své, leč od dob starého Řecka převládla víra, že tělo je boží dar, takže uvnitř je včetně krve nepochybně sterilní. Onemocní-li, přijde choroba vždy jen a jen zvnějšku. Na tuto populární víru byl vtipně ušit Pasteurův traktát, s nadšením přijatý jako „nový objev velkého syna francouzské vědy“. Mimo společenské konexe se prosadil především proto, že nepřinesl nic převratného, takže se kvůli tomu nemuselo nic měnit. Převratné objevy totiž vždy přinášejí systémové problémy, a proto je vždy lepší je „zatlouct“ a radši přeleštit to, co už máme.

Na rozdíl od světáckého Pasteura pracoval spíše samotářský a uzavřený dr. Béchamp s kvasinkami, určenými pro pivovary. Časem si povšiml, že to, v co se věřilo, nemůže být tak docela pravda. Posléze přišel s poznatkem, že tělo není uvnitř ani zdaleka sterilní, ale že příčinu zdraví i nemoci nosí v sobě. Dokázal, že nemoc zvenčí přijde jen tehdy, když se v těle změní to, čemu říkal „terén“ (přesněji „složení půdy“ nebo „prostředí“; něco, co lze chápat jako obdobu rovnováhy pH), a že teprve změna prostředí uvnitř těla „přizve“ nemoci zvenčí.

Abychom tomu zabránili, je podle Béchampa zapotřebí všímat si především rovnováhy prostředí uvnitř těla a nezaměřovat se na to, co poletuje vzduchem (A. Béchamp, Third Element of the Blood).

Populárně to přirovnával k pravidlům v rostlinné říši. Například pampelišky rostou jen na půdě určitého složení, kvality a vlastností a totéž platí o kaktusech a jiných rostlinách. Přesadíme-li pampelišku do půdy vyhovující kaktusu neporoste a zajde, a naopak. Musí mít půdu, v níž prospívá.

Chápete? Je to jako se vším – přesný opak toho, co je už sto let vtloukáno do hlav studentů.

Buďte v létě na horách všímaví. Uvidíte, že jisté rostliny či plevele rostou vždy jen na určitých místech. Pokud uděláte rozbor půdy zjistíte, že každá rostlina žije jen v místě s určitým složením půdy, jinde neprospívá. Totéž platí i pro baktérie, viry, červíčky a jiné mikroskopické potvůrky.

O tom, jak je toto poznání pravdivé, svědčí tento příklad:

Před několika lety v jednom americkém městě náhle z ničeho nic padali jinak zdraví lidé mrtvi k zemi. Umírali v chůzi či uprostřed rozhovoru. Nikdo nechápal, oč jde. Posléze se zjistilo, že viníkem je virus z ptačího trusu, který vyvolal zhoubovatění a trojnásobné zbytnění srdečního svalu během jediné hodiny.

Sláva, víme oč jde! Jenže pak se přišlo na to, že uvedený virus je sám o sobě neškodný – takže co dál? Vědci se pustili do pitev, dávali dohromady 2+2, až se po měsících handrkování nakonec shodli na tom, že ve střevech všech lidí, kteří takto zemřeli, se přemnožila jedna kvasinka.

Ve stínu „pasteurizmu“ vyrostlí vědátoři dodnes nepochopili jak je možné, že tato kvasinka aktivovala jinak naprosto neškodný virus, a jak se společně „pustili“ do zhoubného díla. Poté, když papouščím virem podpořená kvasinka způsobila zbytnění srdce, tentýž virus doslova a do puntíku vypojil elektrické impulsy, vedoucí k srdci. Člověk prostě skončil v půli slova.

V lednu 2000 se v Čechách objevila epidemie králičí toxoplasmosy. Nic zvláštního, jenže postiženi byli tentokrát lidé. Podle prohlášení hygieniků byla údajně zdrojem nákazy voda. Prapodivné je, že klasickým způsobem upravovaná voda zde pochází z hlubinného vrtu, a že onemocněli jen lidé pracující ve stejné továrně. Co dobrého asi měli k obědu v kantýně? Co podpořilo virus, který se na člověka přenáší jen přímým kontaktem se zvířetem, a to ještě velmi, velmi zřídka?

To byly jen dva z mnoha případů potvrzujících Béchampovo tvrzení, že má-li vyrůst pampeliška musí být připravena půda.

Tím se dostáváme ke střevům, v nichž na ploše přes 200 m2 žije v populaci, čítající mnoho quintillionů havěť, u níž věda z větší části nemá ponětí, co je zač a jaká je vlastně její role v našem životě. Přestože se v posledních letech množí protichůdné poznatky patologů, medicína se stále tvrdohlavě drží teorie podvodníka Pasteura, čímž výrazně přispívá k redukci populace.

Ironií osudu je, že sám Pasteur na smrtelné posteli prohlásil (a je to zaznamenáno!): „Antoine měl pravdu. Je to terén.“ A vzkázal Bechampovi omluvu za pomluvy a příkoří, které mu způsobil. To vše je známo a zdokumentováno, což ovšem vůbec nic nemění na tom, že ještě stále platí mylná posvátná doktrína. Pasteur nic neobjevil. Ukradl výsledky výzkumu profesora Béchampa, překroutil je a stal se s masívní politickou podporou oslavovaným „otcem moderní medicíny“.

(Podobně jako Darwin a ostatní politiky protěžovaní „otcové moderní vědy“!)

Dodávám jen, že kvalita „terénu“ (kromě genetických a tělesných předpokladů) přímo závisí na psychickém stavu daného člověka a jeho způsobu života.

A že je nejvyšší čas, aby lékaři a vědci přestali sledovat sobecké zájmy „své vědy“  – ve stylu souboje Pasteur kontra Bechamp – a začali dávat přednost zájmu člověka. A to ne vy smyslu platícího pacienta, ale živého myslícího a cítícího tvora.

Tento článek, s malými úpravami, jsem si vypůjčila z webu:

https://www.hblahova.com/single-post/2020/03/22/Pasteur-kontra-Bechamp

Během své dlouhé kariéry ve Francii devatenáctého století, byl profesor Antoine Béchamp velmi známým a respektovaným člověkem, ať už jako pedagog nebo výzkumník. Jako přední akademik vždy pečlivě zdokumentoval každou práci a tu publikoval ve vědeckých kruzích. Pravděpodobně tohoto nejvíc využil Louis Pasteur, který velkou část svých prací založil na plagiátorství a hlavně, překroucení Béchampova výzkumu.

Tím si Pasteur zajistil nezasloužené místo v historii lékařské vědy a jak je vidět, tento „stav“ trvá dodnes. Ale jak již víme, historii obvykle píší „vítězové“ a tak většinou má jen velmi málo společného s pravdou.

Přesto, že v prvních desetiletích dvacátého století, bylo napsáno několik knih a celé řady článků, které podrobně vysvětlují plagiáty, překroucená fakta a lži, kterých se Pasteur a jeho spojenci dopustili vůči Béchampovi, nic se nezměnilo. Patří sem publikace, které očišťují profesora Bechampa a snaží se uvést informace na pravou míru: „Pasteur Exposed“ (dříve publikovaný jako „Béchamp or Pasteur?“) Od Ethel Douglas Hume „The Dream“ and „Lie of  Louis Pasteur“ (dříve „Pasteur, Plagiarist, Imposter“) od R. Pearsona.

Stoupenci nově vznikajících farmaceutických firem v té době správně vytušili vynikající obchodní strategii a tak na tomto elaborátu, celé řadě teorií, domněnek a tvrzení, která nikdy nebyla vědecky podložena, bylo postaveno celé impérium, kterému se říká „moderní medicína“ a která prosazuje sebe sama – a nezastaví se před ničím – jako jediného zachránce lidstva, především skrze toxické preparáty a nátlakový systém očkování.

Poznámka k článku :

Jelikož si dovedu představit vaše možné rozčarování po přečetní tohoto článku, dodávám:

„Článek nepopírá existenci virů, jen naznačuje, že viry neexistují v té podobě, jakou jim přisoudila “moderní medicína”, prohlašující se za jedinou vědeckou, ale stojící na chatrných základech prastarých teorií a předpokladů, které se v zásadě od 18. století nezměnily, i přes ohromný vědecký pokrok, až dodnes.“