Toto je výňatek z emailu pana S, s jeho laskavým svolením:
… při naší schůzce jsem přijal Váš návrh, abych se víc zabýval situacemi, které ve mně vyvolávají nepříjemné emoce a snažil se si připomenout, v jakých situacích v minulosti jsem se cítil stejně, podobně.
Jedna linie mne vede k chlapci, jehož slova nejsou brána vážně – je to jen dítě, které nikdo neposlouchá, které přece nic nemůže vědět. Dítě je uražené, zklamané, bezmocné, rezignující.
Ve druhé linii je tu dítě, které je příliš důvěřivé – věří slovu druhých, případně danému slibu a pak je rozzlobené na druhé, protože si z něj udělali „dobrý den“ a zlobí se i na sebe, protože jim zase věřil. Dítě, které chce něčemu věřit, důvěřovat, hledá jistotu a když našlo alespoň to, že může věřit, důvěřovat sobě, vnitřnímu hlasu a chce se tím vnitřním hlasem řídit, tak mu lidé dokola říkají, že jeho chování není normální, že to musí dělat podle druhých.
A ten přístup druhých se mu nelíbí, nevěří jim, protože oni neplní své sliby a přetvařují se, … .
A tak stojí na místě, chtěl by se pohnout, dělat věci správně, ale bojí se, že bude zase zraněn jejich nesouhlasnými slovy a bit. Je zlý na sebe, že nemá dost odvahy to znovu zkusit
Teď ty 3 měsíce, hned když jsem začal být vědomě otevřený a připravený vnímat výzvy konfrontačních setkání – „zkoušek“, jich prudce ubylo a mnohá setkání, která v minulosti probíhala vždy podle stejného vzorce, najednou proběhla jinak – bez mého pocitu, že jsem všem na vše kývnul, i když jsem to chtěl jinak, že jsem se nevymezil, nezastal se sám sebe. Najednou to na mne můj protějšek ani nezkoušel.
To zřejmě souvisí s Vašim vysvětlením, že některé věci ustanou již jen tím, že jsme je pojmenovali při našem setkání.
Obecný posun nastává v mém sebevědomí. Nebojím se stát si za svým odborným názorem a neměním svoje vyjádření názoru ve dlouhou argumentaci. V osobním životě je to ještě slabší. Tady stále mám tendenci zdůvodňovat dlouze každou věc, o kterou někoho žádám.
Poslední dobou tedy došlo k výrazným zkouškám jen na téma přílišné důvěry něčímu tvrzení (slovu – beru jej jako pravdu, skutečnost) a následnému mému rozhořčení a zlosti, když zjistím, že to dotyčný řekl jen tak. Tedy bez důkazu, kontroly, znalosti (v odborné praxi) nebo s tím, že on to řekl jen tak, s tím že si to ještě rozmyslí a dá znovu vědět, jak si to rozmyslel (v soukromém životě).
Opakování tohoto vzorce mne vedlo desítkou výraznějších životních zkušeností a dostalo mne až na okraj nevědomí, do ranného dětství, snad až do kojeňáku, kdy všichni slibovali, že mne opouští jen na chvilku nebo že se pro mne vrátí, přijdou za chvilku a bylo z toho několik hodin, dní i měsíců.
Zároveň se učím prožívat své záměry jako logický plán, promyslet jeho realizaci, těšit se z toho, že se takto uskuteční, prožít si ten pocit a zároveň pro jeho naplnění udělat to, co je potřeba: Ale nepromýšlet to stále znovu, nehledat další úskalí a nevymýšlet, jak je překonat. „Netvořit“ si překážky ve své mysli.
A stejně tak se snažím naučit se dát najevo svůj nesouhlas s něčím názorem či chováním vůči mne …
Můj koment :
Úžasný začátek práce klienta, který se rozhodl změnit svůj život a pochopit, proč žije stále stejný model chování a prožívání a proč se mu neustále věci, po kterých skutečně touží, nedaří. Velmi si vážím jeho pohledu „dovnitř a zpět po časové ose“, do dětství, kde se modely chování, vnímání a hlavně prožívání sebe sama nastavují, i když to pro něj vůbec není lehké.
Toto je opravdová „práce na sobě“,kterou za nás nikdo jiný neudělá. Výsledek však vždy stojí za to. Děkuji za možnost sdílení s vámi.
