Už od dětství jsem měla potřebu zachraňovat lidi. Cítila jsem se prázdná a pomoc druhým jsem vnímala jako naplnění toho, co mi chybí. Pak přišla nemoc zvaná ulcerózní kolitida.
Nemoc, kamarádka moje nejbližší, přesně věděla, že potřebuji zachránit sama sebe. Nejdřív jsem ji vůbec nechápala ale podvědomě jsem cítila, že má mnohem hlubší význam, než se jí obecně přikládá. Napřed jsem ji ale nenáviděla za to, že mi ničí život. Ona se ale nevzdávala, byla trpělivá a věřila mi, že to jednoho dne pochopím.
Pomalými krůčky jsme se začaly sbližovat, stále jsem ji sice nechápala, ale už jsem ji nemusela nenávidět. A ona mě vedla, trpělivě krůček za krůčkem k pochopení sebe, k pochopení kolotoče myšlenek v mé hlavě, k pochopení emocí, které se braly „odněkud“ a dorážely ze všech stran. Ukazovala mi moje silné a slabé stránky a učila mě vnímat svoje tělo, naslouchat mu, vnímat jeho potřeby a přání, učila mě mít se ráda jaksi uvnitř a objevovat to, co si běžně vůbec neuvědomujeme. Aniž bych to tušila, pomalu jsem si vyšlapávala cestičku ke zdraví.
Nemoc mi ukázala, že nepřichází „za trest“, ale přichází nás zachránit, učit a dává nám šanci změnit svůj život k lepšímu, šanci na život v úplně nové kvalitě, abychom si mohli uvědomit, že to, čemu jsme dosud říkali život, bylo jen přežívání na úkor sebe, pouze k uspokojení a naplnění potřeb druhých.
Děkuji ti nemoci, že jsi vstoupila nezvána do mého života a pomohla mi najít sama sebe. Dobrovolně bych tě nepozvala. Děkuji sobě, že jsem tě nemoci dokázala pochopit, i když ta cesta nebyla ani lehká, ani krátká. Zvládla jsem to a za to si nesmírně vážím sama sebe. Ušla jsem ohromný kus cesty od nemoci, o které mi řekli, že s ní musím žít, ke zdraví, o kterém mi řekli, že už se nemůže vrátit. Děkuji ti, že jsem pochopila, že jsi mě nepřišla trestat, nebo abys mě zničila, ale přišla jsi proto, abych já žila a abych já ožila.
Michaela
ps. Díky této nemoci jsem studovala a vystudovala vše o „chemii“ potravin (zjednodušeně řečeno) a totálně jsem změnila přístup ke stravování, v souladu s potřebami sebe a svého těla, které už umím vnímat naprosto novým způsobem. Dnes ale vím, že Mysl je právě to, co uvádí vše do pohybu – kterým směrem nás ale povede, zda k nemoci nebo z nemoci ven, to už je na nás.
