Herec Jaroslav Dušek říká, že profese lékaře se neodvozuje od slova léčit, ale od slova „lekat“.
Pacient přijde k lekaři, ten ho vyleká a předepíše mu lek.
Pacient jde do lekárny, užívá lek a nakoknec z něj lekne.
Nejhorší nemoc je z vyplašení a s tím musím souhlasit.
Když se pořádně vyplašíte, vyděsíte a vylekáte, uděláte pak všechno, co se po vás chce. Máte onemocnět, tak onemocníte. Máte mít příznaky nemoci, o které jste neměli ani tušení ? Budete je mít, jakmile tomu uvěříte a začnete se patřičně bát.
Proč to tak je ?
Protože tak funguje náš mozek a ti, co to na nás zkouší, to moc dobře vědí.
Jak to s tím mozkem je?
Velmi stručně řečeno, mozek neumí rozpoznat, zda si něco přejeme nebo si to nepřejeme, pro mozek je nejdůležitější to, co prožíváme a kam dáme, čili zaměříme – svou POZORNOST.
Zaměření pozornosti je rozhodující a pro mozek to nejdůležitější. Okamžitě přesměruje naši drahocennou energii na CÍL, který jsme si zvolili, tedy to, co si vědomě nebo nevědomě přejeme, nebo to, co si taky vědomě nepřejeme, v tomto případě je to právě to, čeho se bojíme. To, co je silnější zvítězí.
Máte-li pořádný strach, je to skvělý aktivátor této geniální schopnosti lidského mozku.
Ten obratem spustí celou kaskádu chemických reakcí tak, aby vašemu přání-nepřání – bylo co nejlépe a co možná nejrychleji vyhověno.
Bojíte se, že onemocníte? Začnete dělat „opatření“, abyste neonemocněli. V noci nemůžete spát, bojíte se o sebe a své blízké. Pozorujete se. Hledáte informace o nemoci. Přizpůsobíte svou každodenní realitu „bezpečnostním opatřením“ a žijete ve strachu a obavách, abyste to nebyli právě vy, kdo onemocní a nedej Bože, zemře ! Jsou toho plné zprávy, média palcovými titulky oznamují nové a nové případy. Den za dnem je to horší a horší. S novými obavami sledujete zprávy, bojíte se dokonce vyjít ven, bojíte se sejít se s přáteli nebo dokonce s rodinou.
Vy v takové chvíli ale děláte přesně to, co se od vás OČEKÁVÁ !
A je jen otázkou času, kdy začnete pociťovat příznaky nemoci. Že už je ASI máte? Běžíte k lékaři, necháte se testovat, nejlépe celou rodinu. Kdyby už byla vakcína, a je vám jedno, jaká ve skutečnosti je, ihned o ni požádáte a co víc, vy si ji třeba i zaplatíte v domnění, že vás zachrání.
Co děláte ve skutečnosti ? Den za dnem ZESILUJETE svou pozornost na daný CÍL.
Mozek dělá co může, aby splnil vaše PŘÁNÍ !
Zesiluje přísun chemie do těla a organizuje všechno tak, aby tělo mohlo co nejdříve „zahájit provoz“ v novém – vytouženém – stavu !
V nejbližším období nebo dnech se konečně vaše OBAVY (neboli PŘÁNÍ) naplní a příznaky nemoci se změní na nemoc samotnou.
CÍLE, na který byla zaměřena vaše pozornost, bylo úspěšně dosaženo !
Podívejme se na to z pohledu kvantové fyziky:
STRACH, OBAVY, ÚZKOST a obecně známé vyděšení, vyplašení, panika – typické symptomy davového šílenství (stále mluvíme o stejném případu – strach z onemocnění nakažlivou nemocí nebo jakoukoliv jinou) způsobí zaměření pozornosti – a to je ZÁMĚR.
ZÁMĚR uvede do pohybu VLNY (kvantové vlny v kvantovém poli nekonečna možností) a ty začnou vytvářet VZOREC PRAVDĚPODOBNOSTI– podle síly našeho ZÁMĚRU.
Pokud v kvantovém poli vznikne dostatek energie záměru, kvantové vlny začnou vytvářet holografický OBJEKT – podle záměru.
Tento HOLOGRAM se pak „zapíše“ do kvantového pole vědomí, aby se mohl projevit POZDĚJI v naší realitě – podle našich myšlenek, slov i činů.
Vzhledem k tomu, že frekvence elektromagnetického pole Země se v posledních desetiletích dramaticky mění, tedy zvyšují, naše „záměry“ velmi rychle produkují „žádanou“ realitu. Stačí dostatečně silný impulz ! Jinými slovy – jde to jako „po másle“.
Je to ve své podstatě velmi jednoduché.
Kdo to pochopí, má možnost volby. Kdo ne, naplňuje předem očekávaný SCÉNÁŘ a hraje hru, která byla s nějakým skrytým úmyslem – tedy záměrem, pro nás připraveno dávno předem.
Při troše zdravého rozumu se do této důmyslně připravené pasti vůbec nemusíme nechat chytit. Nemusíme za sebe přenechat zodpovědnost druhým, nemusíme plnit čekárny a ordinace, nemocnice a už vůbec nemusíme umírat na objednávku. Jinými slovy – nemusíme naplnit to, co se od nás očekává !
A teď se s vámi velmi ráda podělím o jeden článek, který jsem si vypůjčila v časopise Médium – srpen 2020. Autorem je MUDr. Jan Hnízdil, český celostní a rehabilitační lékař, jeden z průkopníků komplexní a psychosomatické medicíny u nás.
Tedy zpět k nemoci z vyplašení.
Příběh paní Simony.
Paní Simona byla jako mezi mlýnskými kameny. Mezi matkou, přítelem, prací, s minimem času pro sebe. Začalo jí být špatně od žaludku, pálila ji žáha, špatně se jí polykalo. Protože se potíže zhoršovaly, zašla na gastroenterologii.
Zděšení z diagnózy na 99%.
„Po zběžné prohlídce mi dali termín na gastroskopii (v mém životě už třetí, nikdy se nic nenašlo). Při vyšetření se mě paní doktorka pokoušela přesvědčit na „hadici spodem“, kolonoskopii. Kulila jsem oči a dávila se šlahounem. „Vona to tu má bílý, to je jasná autoimunita!“ zvolala paní doktorka. Nechápala jsem, co bílého vidí a co je autoimunita a jak je to vážné. Když mi vytáhly šlahoun, zeptala jsem se, co to našly. Sestra mě soustrastně pohladila po vlasech a řekla, že mi odeberou krev. Paní doktorka si prý myslí, že mám na 99% autoimunitní gastritidu.“
Z ordinace se Simona odploužila s receptem na Itoprid, lékařskou zprávou a upozorněním, že si má za tři týdny zavolat ohledně výsledku biopsie. Zděšená z výsledku si sedla k počítači a začala googlit.
„První, na co jsem narazila, byl článek – Z atrofické gastritidy krůček k rakovině žaludku. Okamžitě se mi zrychlil tep,sevřelo hrdlo. Na netu jsem si četla příběhy lidí, kteří tím trpí, jak jim je zle, o zánětech žaludku, kdy tělo vyrábí protilátky proti sobě, jak je to hrozné, jak z toho může být zhoubný nádor. Všechny příznaky seděly. V hlavě mi znělo, že jistota diagnózy je 99%.
Další stres čekal o obvodní lékařky.
„Když jsem jí předala zprávu z gastra, pověděla, že autoimunita žaludku se obvykle pojí s další autoimunitní nemocí. Začaly mi cukat svaly po těle, v krku jsem cítila knedlík, podlamovala se mi kolena. V hlavě se mi honily články o autoimunitě, včetně ALS. Na tu zemřel bývalý premiér Gross.“ Tři týdny čekání na výsledek byly nekonečné.
Psychika lékaře nezajímá.
Výsledky byly v pořádku. „Nechápala jsem. Paní doktorka říkala, že je to 99% jistota!? Trochu jsem se uklidnila, zažívání se zlepšilo. Dál mě ale brněly nohy, pálila kůže, bolela hlava, byla jsem strašně unavená.“
Paní Simona tedy navštívila neurologa.
„Hned na úvod jsem mu řekla, že jsem ve stresu, řeším problémy v práci, s matkou, s přítelem. Odvětil, že ho psychika nezajímá, že mě musí vyšetřit. Nadhodila jsem, že mě také bolí záda, že pracuji deset hodin denně jako kadeřnice, jestli to s tím nesouvisí. Pokusila jsem se vyloudit úsměv. Pan doktor mě prohlédl a řekl, že by se na mém místě nesmál, potíže na páteř nesváděl. Problém bude pravděpodobně v mozku.“
Co nejdřív se prý musí udělat magnetická rezonance.
Na termín čekala Simona dva měsíce.
„V hlavě se mi honily myšlenky na nádor, roztroušenou sklerózu. Přišel den D a já zajela do „tunelu“. Nic hrozného. Když jsem se převlékala, přišla za mnou rentgenoložka, dala mi cédéčko a řekla: „Předejte to prosím RYCHLE neurologovi!“
Proč rychle ? Bylo mi jasné, že NĚCO našli!“
Na kontrolu s cédéčkem šla Simona za dva týdny po rezonanci, rozklepaná strachem.
Neurolog byl v dobré náladě. „Zažertoval, co by pro mě bylo horší, jestli nádůrek nebo ereska. Pak cédéčko mlčky několik minut zkoumal. „Co to máte za páteř? Vždyť je prohnutá úplně opačně!“ zeptal se mě.
Na otázku, jestli mám něco na mozku odpověděl:“Jo, ten je v pohodě.“
Spadl mi kámen ze srdce. Žádný nádor, žádná ereska!
Dostala jsem prášky na migrénu, na páteř prý mám cvičit. Lék na migrénu Simona nepoužila, cvičit neví jak.
Kočko, ten kortizol a cholesterol vás zabije.
Další den šla Simona na kontrolní odběry k imunologovi.
„Pana doktora trápí, že mám vysoký kortizol a cholesterol, lehce zvýšené známky zánětu. Pan doktor je žoviální. Ženám ve věku patnáct až čtyřicet let říká kočko, pány oslovuje „tak pojďte chlape“.
„Kočko, ten kortizol a cholesterol vás zabije“, hlaholil lékař Simoně na přivítanou.
„Kortizol mi skáče až na 900. Jen jednou, po dovolené, byl v normě. Ke všemu se přidaly problémy s okem. Slzelo, bolelo, chodila jsem na bolestivé sondáže. V uších mi zněla slova vousatého pana doktora z Bulovky, že mám „stenózu jak prase“.
Na imunologii udělali odběry, dostala jsem injekci imunoglobulinu. Neb, jak pan doktor říká: „koho píchám, ten je zdravý“. Udělal mi ozdravný píchanec a dodal: „Nechci vás strašit, ale ty oči kočko, to sucho v puse a ty zvýšené záněty, to bude Sjögráč, vezmu ANU a ENU a uvidíme.
Říkala jsem si, jaké dvě holky kam vezme. Pak mi došlo, že je to další z autoimunit.
Na výsledky ANU a ENU čekala Simona dva týdny.
„Za tu dobu jsem stihla nastudovat Sjögrenův syndrom a další autoimunitní choroby takovým způsobem, že bych mohla jít z fleku dělat do revmatologického ústavu“, vzpomíná Simona.
„Kočando, je to vše OK, až na ten kortizol a ten cholesterol. Ty vaše nadledviny ho teda produkujou, potřebujeme to prosvítit, uděláme cétéčko ledvin“, zahlaholil do telefonu bodrý imunolog.
Simona pochopila, že „holky“ ANA,ENA,ALCA dopadly dobře.
Na cétéčko ledvin čekala měsíc.
„V kartotéce se mě ptali, jestli jsem z onkologie. Já, že ne, podala jsem jim žádanku a poslušně si sedla, vypila litr vody. Následovalo cétéčko, kanyla s kontrastní látkou. Vyšetření bezbolestné, leč dlouhé. První sken se nepovedl, prý musím pořádně zadržet dech! Vyšlo to až na desátý pokus! Když mě sestra osvobodila, prohodila, že teď budu úplně svítit. To mi ještě chybělo.
Ke všem nemocem ještě nemoc z ozáření. Když jsem šla za týden pro výsledky, sedělo v čekárně asi dvacet starších mužů. Hlasitě probírali problémy s prostatou, proudem moči. Během čtyř hodin čekání jsem se o nich dozvěděla úplně všechno. Konečně výsledky.
Na jedné ledvině našli drobný útvarek z tuku a cév, prý angiolipom. Na druhé něco o velikosti 4mm, asi cystu. Nic zhoubného. No a pak mi zavolala paní recepční, že se k vám uvolnilo místo (myšleno u pana Dr. Hnízdila).
Zdravá, jen je jí pořád zle.
Když Simona vstoupila do ordinace, vycítil jsem z ní obrovskou úzkost. Je to pocit, jako když člověk stojí poblíž vedení vysokého napětí. Mám na to vycvičený čich. Cítím ho na dálku. Když mi převyprávěla příběh svojí nemoci, martyria vyšetření a diagnóz, vůbec jsem se nedivil. Obvodní lékař, gastroenterolog, neurolog, urolog, imunolog, krčař, očař …… žádný ze specialistů nenašel žádnou objektivní příčinu potíží. Simona byla objektivně zdravá, jen jí bylo pořád zle.
Vysvětlil jsem jí, že je tělesně v pořádku. Napětí, únava, bolesti zad, pálení kůže a brnění nohou vypovídají o tom, kolik si toho naložila a jak si to bere. Pálení žáhy zase, že jí to leze krkem. Strach z nemoci jí svírá hrdlo.
Namísto uklidnění a vysvětlení ji v ordinacích čekala záplava instrumentálních vyšetření, nesrozumitelných a děsivých diagnóz. Každá další necitlivá, či rádoby vtipná poznámka lékaře, každý další den čekání na výsledek její stres stupňovaly až k panické úzkosti.
Doporučil jsem jí jógové relaxace, psychoterapii, byliny na uklidnění, případně krátkodobá farmaka. Do závěrečné zprávy jsem tučně napsal motto z filmových Pelíšků : „Rozkaz zněl jasně“ Uklidnit, uvolnit, zvolnit. Za každou cenu!“
Se Simonou jsem se vsadil, že bude do tří měsíců zdravá. Abych mohl její příběh zařadit do knížky o psychosomatice a bolestech zad.
Pak vypukla koronavirová pandémie.
Hroutit se začali i lidé zdraví a odolní. Hroutit se začala i moje představa o příběhu uzdravení paní Simony. Přesto jsem s ní zůstal v kontaktu, poprosil ji, aby mi napsala, jak se jí v podmínkách všeobecného šílenství daří. Za dva měsíce mi přišel email:
„Když jsem odcházela z „Hnízda zdraví“, měla jsem pocit, jako bych se vznášela na obláčku (a to jsem člověk skeptický, realisticky založený). Panu doktorovi jsem se snažila překotně vysvětlit, že mám nějakou záhadnou nemoc, pro kterou mě posílají od jednoho specialistu k druhému. Vyslechl mě, vyšetřil a pak řekl, že jsem tělesně v pořádku. Připadala jsem si jako v jiném světě. Konečně lékař, který se zajímá o to, jak a s kým pacient žije, jakou má povahu, jestli není doma nebo v práci přetížený, co ho trápí. Doktor, který doporučí, co má člověk změnit, aby se uzdravil.
Cvičení jógy, vitamíny, byliny, psychoterapie. Všechno, co mi poradil, dávalo smysl. V hlavě se mi rodilo odhodlání ke změně. Jako by ze mě něco spadlo. Záda se napřímila (do té doby jsem se hrbila), přestala bolet, odezněly i bolesti hlavy. Posilovalo mě přesvědčení, že jsem zdravá, že mám konečně všechno v rukách.
Pak přišlo koronavirové šílenství.
Zavřené stacionáře, fitka, obchody, služby, včetně mého kadeřnictví. Ze dne na den jsem byla doma, bez práce a bez peněz. Z televize a rozhlasu nás bombardovali zprávami, kolik lidí se nakazilo, kolik umřelo. Nikdo nevěděl, co bude zítra, co se zakáže, co povolí. K tomu izolace od přátel, ztráta svobody, ústa ucpaná rouškou. Jeden velký zmatek, stres a úzkost.
Vždycky jsem se bála o zdraví a ostatní mě uklidňovali. Teď jsem ostatní uklidňovala já. Podle instrukcí jsem cvičila s maminkou, které zamrzlo rameno a bála se jít k lékaři. K tomu jsem řešila práci, zamotané vztahy. Koronavirus mě kupodivu neděsil.
Byla jsem přesvědčená, že pokud se nakazím, tak si s ním tělo poradí. Rodina i známí žasli, jak beru všechno s nadhledem. Z mojí strany to ale nebyla póza ani zlehčování. Věděla jsem, že nemoc může přijít a já ji musím zvládnout. Pokud by se mi to nepodařilo, nic s tím nenadělám a nemá smysl se trápit. Vařila jsem bylinkové čaje, jedla hořčík, vitamín C, cvičila jógu.
Začala jsem se učit italsky. Jen tak.
Vždycky jsem chtěla umět nějaký románský jazyk. Doma jsem si uklidila, zlepšila jsem se ve vaření. Snažila jsem se nedělat si starosti s tím, co bude, jak zaplatit energie, nájmy. Zjistila jsem, že navzdory všeobecné panice sama paniku necítím, že mám sílu a chuť měnit svůj život, že se přestávám bát nemoci. Fyzicky i psychicky se mi nečekaně rychle ulevilo.
Ta ryzost pocitu byla a je překvapivá.
Přestala mě pálit žáha, brnět nohy, bolet hlava a záda. Cítím nový vítr do plachet. Těším se, co mi život přinese, na nové začátky a šťastná dokončení. Věci se najednou dávají do pohybu, ať je to otázka bydlení, práce, vztahu.
Díky času strávenému v karanténě jsem si uvědomila svou vlastní hodnotu, naučila jsem se starat sama o sebe. Už to nejsou jenom „řeči“, už vím, že jsem to zvládla.
Moje ponaučení zní:“Když se člověk rozhodne pro sebe něco dělat, nepotřebuje k tomu dokonalé podmínky. Nemá důvod čekat, až bude na obloze ta správná konjunkce planet. I po spirále šedých dní, nebo v šílenství koronaviru, se dá dojít ke hvězdám.“
Simona je námořní kapitánka, má zkoušku na řízení plachetnice. Když u mě byla v květnu na kontrole, byla klidná a vyrovnaná. V bouři koronaviru se z ní stala skutečná kapitánka. Kormidlo života už má pevně v rukou, napnuté plachty a nabrala správný směr. Doktory už nepotřebuje. Sama se stala terapeutkou.
Případ paní Simony je z připravované knihy MUDr. Hnízdila „Všechno, co jste kdy chtěli vědět o bolesti zad, ale báli jste se zeptat“.
Co k tomu dodat?
Věřím, že závěr si udělá už každý sám .
Viki
