Dr. Edith Eva Egerová
se narodila 29. září 1927 v maďarské židovské rodině v Košicích. V pouhých šestnácti letech ji nacisti deportovali do Osvětimi, kde jí zavraždili rodiče a kde musela tančit Mengelemu, aby přežila první selekci a nešla rovnou na smrt. Spolu se sestrou Magdou přežila několik lágrů i pochod smrti. V roce 1945 ji američtí vojáci vytáhli z hromady mrtvol v Mauthausenu. Ještě desítky let po válce bojovala s traumaty a pocitem viny. V Americe, kam nakonec s manželem za dramatických okolností po komunistickém převratu emigrovala, si udělala doktorát z klinické psychologie, vychovala tři děti a otevřela si vlastní terapeutickou praxi. Na žádost americké armády pak začala pomáhat i vojákům ohroženým posttraumatickým stresovým syndromem. O své vlastní minulosti přitom zpočátku vůbec nedokázala mluvit. Pak se ale odhodlala mlčení prolomit a po pětatřiceti letech se vydala do Auschwitz. Teprve tam pochopila, že aby se mohla uzdravit, musí nejdřív odpustit. Ne Hitlerovi nebo Mengelovi. Ale sama sobě.
Knihu jsem si koupila na doporučení, ale nějaký čas jsem nebyla schopna ji otevřít a začít číst. Ovšem jakmile jsem se do knihy začetla, už jsem ji nemohla odložit.
Je to poutavý příběh ženy, která prožila nemožné a přesto v sobě našla obrovskou sílu, nejen přežít, ale žít dál a nakonec i využít všech zkušeností k tomu, aby pomohla sobě a tím pomáhala i druhým.
Citace z knihy, které mě zaujaly
(ve skutečnosti jich ale bylo mnohem víc) :
Pokud má člověk opravdu odpustit, musí přestat lpět na tom, že si svou minulost představoval jinak a to, co bylo, i to, co mohlo být, oplakat. Potřebuje zkrátka přijmout život takový, jaký byl i jaký je teď.
Aby se člověk uzdravil, potřebuje naplno přijmout jak svá reálná, tak i svá potencionální Já. Ze všeho nejdříve potřebujeme akceptovat sami sebe. Podmínkou uzdravení je i to, že přijmeme temnou sílu v nás.
Abychom dosáhli světla, často nám nezbývá, než projít tmou.
Negativní zkušenost nám nemusí být na přítěž – může být naopak velice přínosná. Poskytuje nám totiž perspektivu, dává nám příležitost objevit naše silné stránky, naši jedinečnost a smysl našeho konání. Neexistuje předem stanovený klíč, podle něhož se má člověk uzdravit, lez jen popsat jednotlivé kroky, které se může naučit a na své jedinečné cestě ke svobodě je po svém praktikovat.
Prvním krokem je převzít zodpovědnost za své pocity, přestat je utlačovat a vyhýbat se jim, přestat je svádět na kohokoliv jiného a zkrátka je přijmout za vlastní. Pokud se snažíme své emoce skrývat nebo před nimi utíkat, začnou nás plně ovládat, místo abychom my ovládali je. Ačkoliv nám připadá, že podobně jako barevná paleta je škála lidských emocí nekonečná, je v konečném důsledku každý odstín odvozený z jedné ze čtyř emocí – smutku, vzteku, strachu a radosti. Zaměřit se na emoci a na to, jak na ni reaguje naše tělo, nám ji pomůže ovládnout, dokud nepřejde, nebo se netransformuje.
Jak snadno se dokonce i bezpečný a uklidňující přístav vlastní rodiny může změnit ve vězení. Člověk má tendenci uchylovat se k zažitým mechanismům, jež mu pomáhají zvládat situaci, a snažit se chovat tak, jak druzí očekávají. Aby z role, která ho dusí a o níž se mylně domnívá, že mu pomáhá a chrání ho, mohl vystoupit, potřebuje se pro to vědomě rozhodnout.
Být zraněný a poznamenaný minulostí je jedna věc. Co z toho ale může vzejít, je věc druhá.
Nejhorší vězení je naše vlastní mysl, ale klíč máme na dosah – stačí převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, být ochoten riskovat, přestat sám sebe soudit, zbavit se pocitu viny a přijmout se a mít se rád takový, jaký jsem, celé své Já, byť lidsky nedokonalé.
To, co se stalo v minulosti, co jste udělali nebo někdo udělal vám, se nedá změnit. Jak ale budete žít dál, přímo teď, je jenom na vás.
Uzdravení nespočívá v pouhém zotavení se, ale v tom, že se člověk odhodlá hledat odpověď i tehdy, když to vypadá, že žádná neexistuje. K opravdovému uzdravení je potřeba si uvědomit, že nezáleží ani na tom, co se stalo – jako spíš na tom, jak se s tím člověk dokáže vypořádat.
Knihu doporučuji, je to jedna z nejlepších, co jsem četla.
Viki
