(úryvek z jednoho článku)
O indigových dětech jste už zřejmě slyšeli.
Kdo jsou a odkud přicházejí? A jaké je setkání s nimi tváří v tvář?
Termín indigové děti je značně diskutabilní. Podle dětských psychologů nic takového neexistuje.
Ezoterici a duchovně naladění lidé ale přísahají, že indigové děti skutečně existují. Tyto děti prý mají modrou auru a jsou předurčeny k velkým věcem. V podstatě by měly jednou spasit a zachránit náš zkažený svět. O indigových dětech se mluví od 80. let 20. století, pojem vymysleli příznivci hnutí New Age. Jsou zážitky, které chcete uchovat jen v sobě, abyste nebyli považováni za blázny. Mezi takové zážitky patří setkání s indigovými dětmi. Ano, samozřejmě že žijí také v Česku. Jen si každý rodič dá pozor, komu to bude sdělovat.
Mít v rodině někoho, kdo se vymyká, není jen tak. Setkání s indigovými dětmi mi bylo umožněno jen proto, že od dětství znám jejich otce. Otázkou je, zda to byly skutečné indigové děti. Navštívil jsem je na staré chalupě na Příbramsku a hlavně je pozoroval. Měly přímé napojení na spirituální svět. Povídaly si s duchy i se zvířaty. Tak jako se mnou. Komunikace s nimi probíhala hlavně na telepatické úrovni. Znal jsem je odmalička a viděl je vyrůstat. Čím byly větší, tím své nadání ztrácely a zapomínaly na něj. Zválcoval je materiální svět, jako se to stává.
A jak se indigové děti poznají?
Existují jisté znaky, kterým se ale klasičtí psychologové usmívají:
Ve svém nitru si uvědomují životní pravdu a velice citlivě reagují na nepravdu.
Mají vyhraněný smysl pro spravedlnost a jsou čestné a upřímné.
Bývají často hyperaktivní. Pozornost je těkavá, dokáží dělat několik věcí najednou.
Některé jsou ale naopak velmi klidné a uzavřené do sebe.
Pokud rodiče a učitelé nedovolí těmto dětem jednat podle jejich přesvědčení, vyvolají u nich prudkou negativní reakci. Mají potíže s disciplínou a autoritami.
Často si připadají jiné, nepochopené, nedostatečné. To jim může už v útlém věku vyvolávat pocity deprese a beznaděje.
Odmítají se řídit pravidly a příkazy, nenechají se omezovat překonanými ideály a poučkami.
Nepřijímají koncepci viny a trestu, dají se jen těžko potrestat.
Jsou velice zvídavé a nechtějí a nemohou přijmout žádné rychlé a jednoduché odpovědi jen proto, že to jsou tradiční odpovědi minulosti. Vyžadují dobrá zdůvodnění.
Často se utíkají do svého světa, o kterém nedokáží s druhými mluvit.
Komunikují velmi lehce se zvířaty, rostlinami, jinými dětmi a s přírodou. Může se stát, že mluví s duchy, které vidí.
Často se tělesně necítí dobře. Jejich smysly jsou velmi jemné, proto je možné je snadno předráždit nebo přetížit.
Jsou přecitlivělé na potravu. Trpívají atopickými ekzémy a alergiemi.
Potřebují velmi málo spánku, právě tolik, aby zregenerovaly své fyzické tělo.
Jsou neobyčejně citlivé a snadno náchylné k pláči. Věří, že hmota a fyzický život jsou jen iluzí a že svět je něco více než jen to, co vidíme.
Vědí, že život spočívá na energii a na živém vědomí. Vědí také, že máme žít v rovnováze s námi samotnými i s naším okolím.
Svoje postoje dokáží ztěžka vyjádřit slovy. Řeč je pro ně mnohdy příliš omezující.
Mají tendenci být samotáři, protože je ostatní děti a jejich okolí jen zřídkakdy chápe a akceptuje.
Mají silnou intuici. Jsou tu, aby změnily svět a pomohly nám všem k větší harmonii a míru.
Jaký je můj osobní pohled na věc ?
Mnohé z těchto dětí hledají pomoc, ale ne tak, jak jsme obecně zvyklí. Ty děti hledají pomoc na duchovní úrovni, chcete-li mentální. Osobně jim říkám „vysokofrekvenční děti“, protože jejich čakrální systém má vyšší frekvence, než je běžné. Problém je, že ty děti hledají „ukotvení“ – emoční stabilitu a emoční zázemí, což pro ně znamená určitou jistotu. Velmi často jsou odtrženy od vlastních emocí a mají skutečně velké těžkosti se začleněním do systému, v jakém žijeme. Mnozí z nich jsou autisté, kteří žijí ve vlastním, vnitřním světě. Mají silně aktivní vyšší čakry a velmi slabé ukotvení skrze nižší čakry. To se samozřejmě projevuje i zdravotně.
Mnoho maminek přichází právě díky nemocem a těžkostem s takovým dítětem a hledají pomoc. Jsou-li otevřeny zcela novým informacím a jsou-li připraveny na fakt, že jediná pomoc je možná právě skrze ně – jako matky, pak se věci ve velmi krátké době mění. Dokonce potom i nemoc, skrze kterou dítě volalo o pomoc, spontánně odeznívá – k velké nelibosti lékařské vědy.
Všechno je teď jinak a všechno se dramaticky mění. Neplatí, co jsme se kdysi učili. Ty děti nám ukazují, jak se máme změnit i my.
