Když jsem byla malá, myslela jsem si, že „něčeho v životě dosáhnout“ znamená být bohatá, slavná, jezdit na luxusní dovolené, být krásná a ještě možná taky být v televizi.
Když jsem byla starší, moje představa o tom „něčeho v životě dosáhnout“ se trochu změnila. Být slavná a bohatá tam zůstalo, ale přidala se k tomu touha „zachraňovat druhé“, jako léčitelka nebo něco takového, hlavně abych byla víc než ostatní, protože „umím něco, co oni neumí“.
Z této představy mě „vyléčila“ až nemoc, která mi ukázala, jak velmi jsem se mýlila.
Dnes si pod pojmem „něčeho v životě dosáhnout“ představím sebe sama, zdravou a šťastnou jako blechu, nebo zkrátka „jen tak“, kdy si užívám každou sekundu svého života s nadšením, radostí a vděčností. Vnímám vděčnost za to, co jsem díky nemoci (a všemu, co si ta nemoc sebou do mého života přitáhla), pochopila, co jsem se naučila a co jsem dokázala ve svém životě změnit, i když se někdy zdálo (nebo to říkali), že to je nemožné.
Zvládla jsem to. Ten pocit je něco, co se nedá vysvětlit ale co „se musí cítit“ uvnitř. Je to vděčnost a úcta k sobě.
Nemoc mi pak sama ukázala, že už ji nepotřebuji a že může „odejít“.
A to pro mě dnes znamená, že „jsem něčeho v životě dosáhla“, něčeho, co opravdu každý neumí, ale za co už nepotřebuji ocenění, uznání a obdiv druhých. Dnes umím vnímat, ocenit a uznat sama sebe.
Toto je podle mé zkušenosti to nejvíc „čeho můžeme v životě dosáhnout“.
S takovým „vědomostním balíčkem“ se ale nenarodíme. Nejprve si vytvoříme celou hromadu překážek a ty pak pomalu, jako cihlu po cihle, odstraňujeme, abychom jednoho dne, POD tím nánosem, konečně našli sami sebe. A právě tomu se říká „duchovní vývoj člověka“ (a taky „práce na sobě“) – ale ta cesta není přímá, je klikatá, trnitá a někdy i pěkně dlouhá.
Určitě ale stojí za to.
Michaela (SK)
