Skip to content

Viktorie Skácel

Moderní medicína

“Lékaři, kteří pouze předepisují léčiva, udržují sebe sama zaneprázdněnými tím, že “léčí” následky léčiv.”

Herbert Shelton ND DC

Podle definice Medical establishment  – slovo „medicína“ znamená (ve zkratce) :

“Medicína je věda i praxe diagnostiky, léčení a prevence nemocí, která využívá nejrůznější léčiva (farmaka, drogy) pro léčení nebo prevenci nemocí.”

Tedy nejrůznější farmaceutické produkty a přípravky, které jsou označovány jako „léky“, jsou považovány za základní součást zdravotní péče, kterou lékaři poskytují svým pacientům.

Pozn. anglické slovo „drug“ znamená výstižně „léčivo, lék, droga a také zdrogovat, omámit drogou.“

Začlenění slova “vědaposkytuje dojem, že medicínská praxe a tzv. moderní medicína samotná, stojí na solidním vědeckém základu, tedy má se zdát, že je plně podpořena vědeckými důkazy. Definice medicíny také vyvolává dojem, že užívání léků a farmaceutických přípravků je stejně tak vědecky podloženo, tedy, že jsou vhodné a účinné pro účely, pro které jsou předepisovány a používány.

“Nothing could be further from the truth”, tedy „nic nemůže být vzdálenější od pravdy.“

Žádná medicínská a zdravotnická praxe, která zahrnuje ve svém základním poskytování zdravotní péče farmaka (drogy zvané léky) a farmaceutické přípravky na chemické bázi, za účelem léčení a prevence nemocí, není ve své podstatě schopná  znovu obnovit pacientovo zdraví, protože otravou zdraví obnovit nelze.

Ve skutečnosti ani žádné drogy zvané léky, nejsou produktem žádného solidního vědeckého výzkumu, který by prokázal, že pacientovo zdraví tímto způsobem léčby je “obnoveno”.

Medical establishment tvrdí, že existuje mnoho stovek nejrůznějších nemocí, které jsou od sebe “dobře rozpoznatelné” svými typickými symptomy, které jsou “dobře léčitelné” vhodně zvolenými “léky”. Nicméně i v tomto případě víme, že toto tvrzení je na míle vzdáleno od pravdy.

V každém případě je pravdou, že hlavním cílem a účelem medicíny je dosáhnout “zastavení či ukončení” symptomatických projevů, což je považováno za pozitivní “výsledek léčení”, tedy že nemoc byla “poražena” v důsledku léčby.

Toto je ovšem pouze teorie.

V praxi, tedy “v reálném světě”, není vůbec neobvyklé, že pacienti prožívají celou škálu odlišných dalších symptomů a reakcí, zejména v důsledku léčby, přestože jim všem byla diagnostikována stejná nemoc a byli léčeni stejným „lékem“. Existence tak výrazně rozdílných výsledků léčby představuje v medicíně velkou neznámou.

Zajímavým rysem v definici medicíny je, že se víc zaměřuje na léčbu, léčení, ošetřování (treatment), než na uzdravení (cure).

“Treat” is – “to attempt to cure or lessen the symptoms of an illness or injury or a person suffering from it”

“Treatment” is “the medical or surgical care given to a patient”

“Cure” is “to restore (someone) to health”, “cure is medical treatment that restores health”, “a restoration to health”.

Zdroj: Collins Dictionary

Překlad:

Výraz “Treat” znamená “pokus” uzdravit nebo zmírnit symptomy nemoci či zranění člověka, který jimi trpí.

“Treatment” znamená zdravotní nebo chirurgickou péči poskytovanou pacientovi.

Slovo “Cure” znamená obnovu  zdraví, nebo je to léčení, které vede k obnově zdraví, nebo je to zkrátka návrat – obnovení – zdraví (u člověka nebo zvířete).

Důvodem, proč se medical establishment slovu “cure” vyhýbá je tvrzení, že mnohé nemoci jsou “nevyléčitelné”. Zároveň tvrdí, že pro takové “nevyléčitelné” nemoci existuje ale „vhodná léčba”, která dokáže příznaky nemoci zmírnit, i když pacienta nedokáže vyléčit.

Je také obecně známý fakt, že všechna farmaka, která se nazývají “léky”, mají mnoho vedlejších účinků, které se projevují jako další symptomy a které jsou přímým důsledkem takové “léčby”. Samozřejmě nové symptomy jsou zdrojem dalších zdravotních komplikací, po kterých následuje další “léčba” a další, nové symptomy.

A právě tady se nabízí otázka: “Je vůbec možné, aby se tímto způsobem léčby a léčení dalo navrátit pacientovo zdraví?”

Webová stránka WHO poskytuje difinici zdraví takto:

“Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity.“

Překlad.

“Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, a nikoli pouze absence nemoci nebo slabosti. „

Tato definice zůstává nezměněna od doby založení organizace WHO v roce 1948. Světová zdravotnická organizace WHO (z anglického názvu World Health Organization ) je agentura OSN.  Je koordinační autoritou v mezinárodním veřejném zdraví. Jinými slovy, WHO řídí zdravotní politiku tak, aby ji prakticky každá země na celém světě musela respektovat. Od samého začátku působení této organizace až dosud, se však její doporučení, týkající se léčby nemocí, téměř výhradně zabývají pouze používáním léků, u nichž je obecně přijat fakt, že zmírňují symptomy, ale neléčí nemoci.

Nicméně navrácení zdraví by mělo být základním cílem a základní funkcí celého systému moderní medicíny, která sebe sama prohlašuje za vědeckou a jedinou správnou.

 

Věda a medicína.

Věda je proces. Je to proces zahrnující studium nejrůznějších aspektů našeho světa i našeho života, obvykle se pojící s celou řadou hypotéz a teorií, kterými se vědci snaží vysvětlit nejrůznější fenomény, během jejich vědeckých objevování, výzkumů a vědeckých experimentů.

S narůstajícími vědomostmi lidstva zejména v posledním století se objevují také nové informace, které odhalují nejrůznější anomálie a protiklady uvnitř již existujících hypotéz a teorií.  V takovém případě je a mělo by být pro vědce samozřejmostí, přehodnotit a znovu přezkoumat stávající teorie a tvrzení, ve světle nových objevů. Je to proces, který může vyžadovat provedení celé řady revizí nebo přizpůsobení již známých nebo převládajících teorií.

Někdy takové nové informace mohou dokonce znamenat potřebu opustit již existující teorie a nahradit je zcela novými, zejména pokud nové teorie poskytují lepší a přesvědčivější vysvětlení zkoumaných nebo pozorovaných fenoménů. Základní teorie, které spadají do oblasti medicíny, obsahují mnoho nejasností, anomálií, rozporů a proto zjevně potřebují důkladné přehodnocení.

Medical establishment se však zarytě drží prastarých teorií a předpokladů, protože jejich revize na skutečně vědeckém základu by mohla mít pro „systém zvaný medicína“ a farmaceutický průmysl nedozírné následky.

Naštěstí existuje již celá řada vědeckých studií a teorií, které poskytují mnohem věrohodnější a důvěryhodnější vysvětlení nemocí a jejich příčin a také nabízejí prostředky, kterými mohou lidé příčiny svého onemocnění řešit, což může pomoci k úplnému uzdravení z většiny chorobných stavů a navrácení člověka ke zdraví, v pravém slova smyslu.

Historii medicíny není potřeba rozebírat. Nicméně jisté aspekty této historie je nutné zmínit, vzhledem k dominanci moderní medicíny, kterou WHO doporučuje jako “jediný” systém zdravotní péče všech členských států. V nejrůznějších částech světa po celou historii lidstva vždy existovala a existuje celá řada nejrůznějších ideí a tradic, spojených s léčením nemocí člověka, a stejně tak existuje celá řada tradičních i netradičních systémů léčení.

Nicméně všechny tyto systémy, nebo většina z nich je založena na stejném základním principu, a to, že nemocný člověk potřebuje léčení určitými substancemi, které mají údajně “léčivé vlastnosti” a které mají pomoci nemocnému v návratu ke zdraví. Některé z dávných zvyků a tradicí týkající se léčení nemocných, u kterých se projevují určité symptomy nemoci jsou založeny na víře v existenci nějaké nadpozemské zlé síly, spíš než pozemské, a ty pak zahrnují léčení “nadpozemskými” prostředky, jako jsou kouzla, zaklínadla, nebo amulety na ochranu před zlem. Jiné dávné tradice a zvyky využívaly k léčení nemocí nejrůznější přírodní substance, jako jsou nejrůznější rostliny, dřeviny, byliny a výtažky z nich, obvykle takové, které poskytovala příroda v daném místě a o kterých se tvrdilo, že mají léčivé vlastnosti.

Medicinální využívání rostlin je dobře známo a zdokumentováno téměř ve všech částech světa a některé záznamy jsou staré tisíce let.

Například indický systém medicíny Ayurvéda je údajně starý přes 5 tisíc let. Podobně TCM ( Tradiční čínská medicína), která je “mladší” a svou podstatou údajně vychází z Ayurvédy. Mnohé z těchto dávných systémů svým vlivem zasáhly i do dalších, vzdálených částí světa, například řecká medicína se údajně  vyvíjela z části pod vlivem Ayurvédy a z části pod vlivem medicíny starého Egypta, která byla dobře zdokumentována na papyrech, které jsou staré několik tisíc let.

Mnohé z těchto léčitelských systémů byly svou podstatou holistické, to znamená, že vnímaly člověka jako celek, jako bytost, ne jako specifické “symptomy” nemoci, která ho zasáhla, i když léčba téměř vždy zahrnovala použití nějakého druhu “léčiva”, které obsahovalo ingredience, o kterých se tvrdilo, nebo věřilo, že mají léčivé vlastnosti. Tato léčiva byla obvykle vyráběna z rostlin, nebo jejich částí a v některých případech se používaly dokonce extrakty z jedovatých rostlin. Například rostlina Catharanthus roseus, známá jako “růžový brčál” je rostlina na jídlo toxická, ale Ayurvéda i TCM ji využívají k léčení dodnes. Nebo jiná léčiva zahrnují ingredience, které pocházejí z některé části těla určitých zvířat.

I když moderní medicína je často v rozporu s těmito starodávnými formami tradiční medicíny a často je zesměšňuje, přesto z nich ve své podstatě vychází, protože převzala mnohé z jejich metod.

Farmaceutický průmysl vyrábí ohromné množství léčiv za použití syntetických derivátů účinných látek určitých léčivých rostlin, které jsou zároveň široce využívány dodnes v tradičních systémech léčení. Bohužel, stále zde však přetrvává názor, že určité části získané ze zvířat, nebo z jedovatých rostlin mají léčivé vlastnosti a jsou pro léčbu určitých nemocí prospěšné, i když toto nikdy nebylo prokázáno.

Nicméně mnohé z těchto tradičních systémů, zejména Ayurvéda a TCM jsou dodnes velmi populární a velmi vyhledávaný medicínský systém, zejména kvůli jejich holistickému přístupu k člověku, což moderní medicína nepřipouští.

Za zakladatele moderní medicíny je považován řecký lékař Hippocrates, který žil přibližně před 2500 lety.

Své vědomosti o léčení člověka údajně získal ve starém Egyptě. Podstatná část Hippokratových spisů, která zahrnuje téma nemocí a jejich vhodné léčby přežila a poskytuje užitečné poznatky o lékařských postupech, které v té době existovaly. I když spousta jeho myšlenek obsahuje celou řadu podivností, zahrnuje i užitečné rady, jako je jeho velmi známé rčení, které bylo přeloženo asi takto :

“Ať je tvé jídlo tvým lékem a tvůj lék je tvým jídlem.“

Toto jednoduché prohlášení ukazuje i dnes na široce uznávaný fakt, že jídlo je velmi důležitým faktorem, nezbytným pro zdraví člověka. Je dost možné, že ne všechny Hippocratovy myšlenky byly pochopeny a určitě ne všechny byly správné. Některé z nich jsou také označovány za “podivné”. Jednou z nich je například ta, že nemoc je způsobena nerovnováhou toho, co označoval jako „čtyři humory“, kterými jsou krev, hlen, černá a žlutá žluč. Jeho doporučení na znovuobnovení zdraví bylo, uvést tyto čtyři elementy do rovnováhy a jeho metody léčby zahrnovaly pouštění žilou a čištění. Bohužel, ani jedna z těchto praktik není schopna napravit nerovnováhu v těle nebo vrátit zdraví, ale obě zůstaly a byly v podstatě používány v mnoha lékařských praxích dodnes.

Je dobře zdokumentováno, že například George Washington, americký prezident, byl léčen přikládáním pijavic za účelem podobným jako “pouštění žilou”, aby došlo k úlevě v jeho nemoci, a pravděpodobně toto bylo příčinou jeho úmrtí v roce 1799, ve věku pouhých 67 let, protože přišel o víc, jak polovinu krve, následkem “léčby”.

Neexistuje a nikdy neexistoval žádný vědecký podklad této teorie, že pouštění žilou je efektivní způsob léčby. Nicméně víc, jak 2 000 let bylo předními lékaři doporučováno a ordinováno pacientům, jako jeden z prostředků “léčení”. I když pijavice jsou používány v moderní medicíně dodnes, jejich účel se změnil. V některých případech jsou používány na podporu průtoku krve a zabránění krevních sraženin.

Starodávné praktiky léčení v západním světě pokračovaly v podstatě s velmi malými změnami až do začátku 15 století.

Ke změnám přispívá až v 16 století švýcarský lékař Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, který je znám pod jménem Paracelsus a je dodnes moderní medicínou velmi uctíván pro jeho “pionýrské” lékařské teorie.

Teorie, pro které je Paracelsus nejznámější, však bohužel dodnes celosvětově – nepřispěly ke zlepšení zdravotní péče. Právě opak je pravdou.

Jeho teorie, které kladou důraz na “boj proti nemoci” brzdí rozvoj medicíny a neumožňují nový pohled na člověka a nemoc. Tak zvaná moderní medicína se stále drží těchto zatuchlých praktik “boje s nemocí a proti nemoci” a tato ničím nepodložená dogmata jsou stále základní myšlenkou celé medicíny. 

“Boj s nemocí nebo proti nemocí” ale žádnému člověku dosud nevrátil zdraví.

Jedna z Paracelsových teorií tvrdí, že lidské tělo je (pouze) chemický systém, který se dostane do nerovnováhy, pokud člověk onemocní. Tato myšlenka je velmi podobná Hippocratovým tvrzením a i když není úplně nesprávná, má katastrofální následky právě díky substancím, které jsou medicínou používány, aby tuto disbalanci “napravily”.

Například Paracelsus doporučoval k nápravě takové nerovnováhy, spojené s nemocí syfilis, léčbu zahrnující používání rtuti, kterou také používal k léčení svých pacientů. Nicméně Paracelsus nebyl ten, kdo přišel na myšlenku léčení nemoci syfilis rtutí, ale tato pochybná pocta přináleží lékaři jménem Giorgio Sommariva, jehož praktiky léčení v letech 1490 zahrnovaly používání rumělky. Přínosem Paracelsa k léčbě syfilis byla mast obsahující rtuť.

Další teorie, pro kterou je Paracelsus pravděpodobně nejznámější je jeho fráze “Jed určuje jeho dávka” (The poison is in the Dose), což je teorie, která tvoří základ myšlenky, že toxické látky jsou vhodné pro použití jako „léky“ pokud jsou podávány ve „správné dávce“. Zároveň tato teorie poskytuje medicíně ospravedlnění pro používání toxických látek k léčení ale i pro další účely.

Podle Paracelsa:

“All things are poison and nothing are not poison“.

Překlad:

“Všechny věci jsou jed a nic není jed “ (nebo “všechno je jed a nic není jed”)

Ale nic nemůže být víc vzdáleno pravdě.

Tvrzení Medical establishment, že “správná dávka” léku (tedy chemické látky, farmaka) je vhodná pro léčení, ale špatné dávkování je škodlivé, je zcela zcestné, jak ukazuje dnes a denně medicínská praxe.

V průběhu 16 století lékaři mnoha evropských zemí následují práci Hippocrata, jehož spisy jsou studovány studenty medicíny a například v Anglii tvoří základ jejich kvalifikace. V 17 století se objevuje lékař Dr. Thomas Sydenham MD, který je širokou veřejností nazýván “anglickým Hippocratem” a je dalším zdrojem teorií – prospěšných i škodlivých. V 16 a 17 století dochází k rozkvětu vědy, zejména v Evropě. Vědecký pokrok této doby zahrnuje mnoho objevů a nových trechnologií, stejně jako zdokonalení již stávajích, jako například mikroskop. Nové a zdokonalené technologie jsou využívány především k laboratorním experimentům o kterých se tvrdí, že poskytly prostředky, kterými by mohly být jejich teorie ustanoveny a vědecky prokázány.

Toto období se nazývá “vedecká revoluce” a právě toto je doba, ve které vědci objevili také mnoho chemických látek a vyvinuli mnoho chemických sloučenin, které jim následně poskytly další příležitosti k vědeckým experimentům.

Převládající myšlenka, že lidské tělo je v podstatě chemický systém, který je třeba vyvážit, podpořila používání chemikálií v celé řadě experimentů v oblasti medicíny a zejména farmaceutický a medicínský výzkum.

Tato éra “renesance medicíny”, která byla součástí vědecké revoluce, se rozšířila až do 18. století a  její základní teorie a dogmata se staly zdrojem elitářského postoje medicíny, což je “stav”, který převládá dodnes.

A Evropa nebyla zdaleka jediným regionem, ve kterém byl podporován tento elitářský postoj k vědeckému lékařskému systému.

Ve své knize “Death by Modern Medicine” Dr. Carolyn Dean MD ND píše:

“Allopathic doctors began amassing power as early as 1759. At that time, legislation was drafted to protect an „unsuspecting public“ against quackers.“

Překlad:

“Alopatičtí lékaři začali shromažďovat svou moc již v roce 1759. V té době byla sepsána legislativa, která měla chránit “nic netušící veřejnost” před šarlatány”.

Ortodoxní, nebo také alopatický systém medicíny nikdy nezahrnoval praktiky, které nebyly a nejsou “vědecky uznány” Medical establishmentem, tedy jinými slovy – nikdy nebyla připuštěna možnost, že „existují“ metody léčení, dokonce vědecky podložené, které jsou schopny přispět k navrácení pacientova zdraví a tento stav trvá dodnes.

Na druhé straně ještě v 19 století byly “uznávanými” lékaři dál používány praktiky, jak je popisuje Herbert Shelton v “Natural Hygiene” :

“Patients were bled, blistered, purged, puked, narcotized, mercurialised and alcoholised into chronic invalidism or into the grave.“

Překlad:

“Pacienti krváceli, trpěli puchýři, byli čištěni, nuceni k dávení, narkotizováni, rtuťováni a alkoholizováni až do chronického invalidismu nebo do hrobu. „

Mnohé z těchto “vědecky uznaných” praktik byly pouhým pokračováním metod z dob Hippocrata, a možná ještě starších a často takové “léčení” končilo smrtí pacienta, což pouze demonstruje fakt, že tato léčba není ani efektivní ani neumožňuje pacientovi návrat ke zdraví. Škody napáchané těmito metodami léčby a toxickými substancemi, které byly v medicíně používány, nejsou ničím neznámým.

Pokračující používání toxických léčiv a „vědeckých metod léčení“, navzdory vědomí, že jsou škodlivé, ukazuje, že “vědecký medicínský systém” až dodnes nerozpoznal naprosto mylný předpoklad, že jedy mohou sloužit k léčení a že dokonce mají terapeutický účinek.

Lékařský systém, ve kterém byli lékaři vyškoleni, v podstatě nevybavil lékaře k tomu, aby poskytovali svým pacientům zdravotní “péči”, ani nechránil pacienty před újmou, kterou jim mohl způsobit lékař, svým lékařským ošetřením nebo svým “léčením”. Přesto zastánci “vědecké medicíny” v průběhu 19. století dál usilovali o zvýšení své dominance dalším rozvíjením svého “neomylného” systému a vytvářením formálnějších školicích postupů pro kvalifikaci lékařů.

Aby upevnili svoji moc, široce rozšířili a “uzákonili” doktrínu, že pouze lékaři, kteří jsou vzděláváni jejich “vědeckým” systémem, budou považováni za “skutečné lékaře” a každý, kdo bude praktikovat léčitelství nebo jakékoliv léčení a nebude školen “vědeckou medicínou”, bude prohlášen za šarlatána a podvodníka.

V podstatě se tyto praktiky “moderní vědecké medicíny” nezměnily od dob Hippokrata, po němž je pojmenována Hippokratova přísaha, která zavazuje budoucí lékaře slibem, aby „neškodili“. Nicméně používání chemických substancí ve jménu “zdravotní péče a léčení” je v přímém rozporu se slibem “neuškodit”.

Jak je to s Hippocratovou přísahou dnes ?

“Hippokratova přísaha měla zásadní význam při tvorbě etických a morálních norem v oblasti poskytování zdravotní péče. Některé právní normy z ní i vycházejí. Hippokratova přísaha však nemá a v žádné zemi, a nikdy ani neměla, charakter normy právní. I když byla uznávána, byla vždy pouze specifickou etickou normou upravující chování lékaře. Byla tedy normou profesní etiky úzké skupiny lidí.

Je také vhodné připomenout, že se Hippokratova přísaha na Karlově univerzitě nikdy neskládala. Doktorandi clarissimi skládali po zdárném ukončení vysokoškolského studia na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy slib, který měl vlastní znění odlišné od Hippokratovy přísahy.”

Plné znění článku: http://www.clkuo.cz/dokumenty/prolekare/hippokratova_prisaha.htm

 

Iatrogeneze – Iatrogenní poškození

Hippocrates žil v 5. století př.n.l. a jeho dodnes nejznámější věta zní : „Především neuškodit.“

Jak víme z článku, Hippocratova přísaha je něco, co dnes pro lékaře nic neznamená. Snad je to „něco“, jako stará tradice, ale bez valného významu. Stejně tak, jako velmi málo pro lékaře dnes znamená člověk, protože v okamžiku, kdy k lékaři přijde, je to „pouze pacient“, který v „péči“ lékaře postrádá právo na zdravý rozum i právo na vlastní rozhodnutí o svém těle či svém zdraví.

 

Slovo “iatrogeneze” pochází z řeckého slova “doktor” a je to uznávaný jev, jehož oficiální definice zní takto :

“Inadvertent and preventable induction of disease or complications by the medical treatment or procedures of a physician or surgeon.”

Překlad:

“Neúmyslné a preventivní vyvolání nemoci nebo komplikací lékařským ošetřením nebo postupy lékaře nebo chirurga.”

Medical establishment definuje “iatrogenezi” jako stav pacienta, ke kterému došlo v důsledku léčby, která mohla mít pro pacienta nepředvídatelné nebo nevyhnutelné vedlejší účinky.

“Léky a léčiva” 21. století jsou vnímány jako “zázrak moderní medicíny” pro jejich schopnost “bojovat” se stovkami různých nemocí, kterým jsou lidé schopni podlehnout, přičemž podstatná část tohoto “zázraku” je považována za výsledek pokroku v “lékařské vědě” spolu s využitím vysoce sofistikovaných technologií.

Ale moderní medicína nebyla založena na vědeckých základech a účinky léků nebyly prokázány jako prospěšné pro zdraví.

Existence fenoménu “iatrogeneze” potvrzuje, že lékařská “péče” může mít a také velmi často i má, vážné “vedlejší”, až fatální následky.

Definice “vedlejších účinků” mimo jiné říká, že:

“An unwanted effect produced by a drug in addition to its desired therapeutic effect. Side-effects are often undesirable and may be harmful.“

Překlad:

“Nežádoucí účinek vyvolaný léčivem kromě požadovaného terapeutického účinku. Vedlejší účinky jsou často nežádoucí a mohou být škodlivé. “

Z knihy “Death by Modern Medicine”:

„Chemické “léky” (příhodný název “drugs”) od začátku slibovaly mnohem více, než poskytovaly, ale také způsobily často nevyčíslitelné vedlejší účinky. “

Popis iatrogenního stavu u pacienta jako “vedlejšího účinku” léčby je zjevně zavádějící, protože zároveň se připouští i fakt, že takový stav vyplynul z léčby, tedy jinými slovy je jejím přímým následkem. Iatrogenní stav zjevně není zamýšleným účinkem jakékoli léčby, ale odkazovat zde na “vedlejší účinky” léčby je nedůstojné, zejména když je obecně známo, že všechny “léky a léčiva” mají vedlejší účinky, přičemž mnohé jsou daleko škodlivější, než samotná nemoc.

Samozřejmě žádný vedlejší účinek není žádoucí, ale skutečnost, že se “běžně” vyskytují a jsou popisovány jako “nechtěné, nežádoucí, nepředvídané” je samo o sobě jasným důkazem žalostně nedostatečné úrovně znalostí v medicíně a farmakologii.

Důvod, proč jsou pacientům se stejnými nebo podobnými symptomy předepisovány stejné “léky” je založen na zcela mylných “předpokladech a teoriích”, že reakce každého člověka na stejnou nemoc budou stejné a jednotné, protože “moderní medicína” se po celá staletí stále drží předpokladu, že nemoc je “nezávislá entita”, která “útočí” na všechny lidi stejně, a proto i léčba, která bude „bojovat proti takové entitě“, bude stejná.

A tento omyl je také základem pro používání odebraných tkání nebo “molekul chorob” v laboratorních experimentech. I když je velmi pravděpodobné, že lidé mohou reagovat na stejné léčivo podobně, člověk není “stroj” a i když dva lidé prožívají podobně, neznamená to, že jsou stejní.

Nicméně Medical establishment tvrdí, že ten důvod, proč někteří lidé prožívají “nežádoucí, tedy nepříznivé” účinky a jiní ne je ten, že “ oni mají problém”.

A pak to nejběžnější vysvětlení pro “tento problém” je, že “chyba je v genech”, ale toto je pouze další tvrzení, které nikdy nikdo neprokázal a vědecky nepodložil jediným smysluplným argumentem.

Co nám říká “čeština” o iatrogenním poškození pacienta:

Příčiny iatrogenního poškození

  • Chybný chirurgický zákrok, přístup či nevhodné chování (nedodržení sterility);
  • chybné předepsání léku;
  • důsledek nežádoucích účinků (správně předepsaného) léku
  • chybný chirurgický (nebo jiný) zákrok, přístup či nevhodné chování ošetřujícího
  • chybná diagnóza;
  • nedodržení základních aseptických postupů.

Nejčastěji dochází k poškození zdraví pacientů během zdravotních zákroků a operací. Důvodem bývá nedodržování základních podmínek asepse, často kvůli nedůslednosti zdravotnického personálu. Samozřejmostí je dezinfekce, čištění ran a sterilní operační pole. Vznikají sekundární pooperační infekce.

Např.: zanesení infekčního agens do otevřené zlomeniny může vést až k rozvoji osteomyelitidy, která je závažnou komplikací a může vést až ke smrti pacienta.

Celý článek : https://www.wikiskripta.eu/w/Iatrogenn%C3%AD_po%C5%A1kozen%C3%AD

Iatrogenní poškození (definované jako zhoršený zdravotní stav nebo nežádoucí účinky pramenící z lékařské léčby) je třetí nejčastější příčinou úmrtí v Americe (nejen v USA, ale je to celosvětový “trend”), hned za srdečními chorobami a rakovinou.

To znamená, že doktoři a nemocnice jsou každý rok zodpovědné za více úmrtí, než způsobí mozkové a srdeční příhody, rakovina, chronické respirační onemocnění, nehody, cukrovka, Alzheimer a další. Přičemž je všeobecně známo, že jen velmi malá část případů (5-20%)  iatrogenního poškození pacienta je oficiálně nahlášeno a přiznáno.

Nejčastější příčinou iatrogenních poškození je nesprávná diagnóza a chybné stanovení léčby. Z pochybení lékařů plyne kaskádový efekt a celá řada dalších následků. To může vést k chronickým bolestem, zdravotnímu postižení, ztrátě zaměstnání, chudobě a bezdomovectví, což přirozeně pacientům působí mentální problémy a v některých případech i smrt.